Za okny rozkodrcaného autobusu jen temno, před mrazivýn vzduchem nekontrolované klimatizace se skrývám pod kapucí. Tři hodiny jízdy za mnou, dalších šest předemnou. Další noc bez pořádné postele. Opouštím kordilery severního Luzonu vstříc hlavnímu městu Filipín – Manile.

Nejsou tomu ani tři roky a znovu se toulám Filipínami. Tentokrát se svým kolegou a kamarádem Ondrou. Znovu se tak vracím na místa mě známá a předemnou je řada dalších, které na mé objevy teprve čekají…

Tři týdny jsou tak akorát znovu prolézat hory poseté rýžovými terasami kolem Sagady a Banaue, počítát kopce na ostrově Bohol, šnorchlovat mezi korálovými útesy společně se žraloky obrovskými, pokusit se vystoupat na vrchol sopky Mt. Isarog, sledovat kohoutí zápasy a popíjet levné filipínské pivo San Miguel…


Japonsko nepatří mezi turisticky nejlevnější země. Nostalgicky zamačkávam slzu při vzpomínkách na 250Kč denních výdajů při putování Indií. Ještě týden před odletem to vypadalo, že zůstaneme doma. Upomínání mých neplatících klientů nepomáhalo a Aničky studentský účet byl jen nesmělou kapkou v moři. Odletěli jsme. Výše rozpočtu však znamenala výrazné omezení možností pohybu po japonských ostrovech. Rozhodli jsme se soustředit “jen” na okolí Tokia. Od prvních dnů jsme trochu improvizovali a rozhodovali o dalších krocích ze dne na den.

Pro zajímavost, celkové výdaje na 14 dnů v Japonsku pro dvě osoby vyšly na 40 000 Kč. Nepočítám náklady na dopravu do Japonska a zpět. O tom, že nám náklady vzrostly poslední den o dalších 36 500 Kč raději nebudu mluvit. Rada pro příště: “Nenechte si uletět letadlo!” (Pokračování článku.)

Kyoto© Robert Štípek, Kyoto, Fushimi Inari, Japonsko.

»» Pokračování článku…


Náklady na cestování v Japonsku dokáží až nepříjemně naskakovat. Je třeba si uvědomit, že ceny jsou zde většinou o 100% vyšší, než za stejné produkty (služby) v Česku. Citelné je to především u nákladů na dopravu, ale i běžného nákupu potravin.

V následujícím přehledu se pokusím úvést ukázkové ceny platné v březnu 2012 s doplňujícím komentářem. (Pokračování článku.)

Čerstvé mořské plody v samoobsluze.© Robert Štípek, Čerstvé mořské plody v samoobsluze. Tokio, Japonsko. 3/2012.

»» Pokračování článku…


Umřít hlady v Japonsku nelze. Bistra a restaurace najdete na každém rohu. Malé, špinavé, ale zato plné chutí a vůní s cenami kolem 100Kč za jídlo. Stejně tak zavedené, populární, výběrové, s cenami začínající na 500Kč.

Nejčastější položkou na jídelníčku jsou nudlové “polévky” Ramen kdy si jen vyberete zda chcete typ nudlí Udon (tenčí z pšeničné mouky) nebo Soba (tlusté z pohankové mouky). Na výběr jsou samozřejmě také jídla jejichž základní složkou je rýže. Oblíbené jsou především Curry bistra, kde se podává rýže s tmavou omáčkou na indický způsob. V neposlední řadě narazíte na široký výběr suši restauraci. Ostatně, co by to bylo za Japonsko bez suši? (Pokračování článku.)

Nudle v japonském bistru.© Robert Štípek, Nudle v japonském bistru.

»» Pokračování článku…


Je 17.3.2012. Jaro pomalu klepe na opršelé okno kavárny. Venku se míhají postavy skryté pod deštníky a kličkují mezi kalužemi. Scéna, která by se mohla odehrávat kdekoli na světě…

Trochu mi to připomíná pocity, které mě ovládly nedávno v ulicích Moskvy. Tentokrát se s Aničkou “ztrácíme v překladu” japonských ulic a uliček, do nocí blikajících tokijských neonů i zasněžených kopců kdesi v Nikko. Válčíme s neznalostí japonského obrázkového písma a absencí informací v angličtině…

Cestování mě vždy naplňovalo, ale čím dál častěji si uvědomuju jak dokáže vysilovat. Není to poprvé, kdy Anička při našich společných cestách povzdechne se slovy: “Pojedeme na dovolenou až se vrátíme domů?”.

Měl bych být nadšený ze všech téch chutí a vůní. Pobíhat od chrámu ke svatyni a zase zpět. Od jednoho bistra s nudlemi k druhému. Misto toho přemýšlím co mě na cestováni vlastné baví? Jsme zaseklí kdesi v Yokohamě. Po dvou hodinách hledáni správné autobusové zastávky a místa, kde se dají koupit jízdenky. Promočení. V situaci kdy vám nikdo nerozumí a neumí poradit. Kdy vítězoslavně dorazíte včas k autobusu abyste zjistili, že je plný, protože je třeba si přeci objednávat jízdenku telefonicky…

Je sobotní odpoledne, za okny kavárny se začíná stmívat. Z oblohy se stále snáší ta nekonečná průtrž. Už jen čtyři hodiny do odjezdu dalšího autobusu. Večer najít své místo k přenocování a zítra znovu vyrazit na cestu snášet nepohodlí noční autobusové linky do Kyoto.

Stárnu? Začínám být přesycený zážitky? Kdo ví? Vím jen, že potřebuju dovolenou…


Je konec listopadu a sněhové vločky doprovázené zmrzlým deštěm šlehají do tváře o sto šest. Je zima. Ruská zima. Asi to bude tím, že se procházím ulicemi Moskvy…

Šedivé ulice přechází v šedivé mraky a sem tam nad střechami září rudé hvězdy. Malé pravoslavné kostelíky se tísní vedle mohutných stalinistických staveb z éry budovatelského socialismu. Na ně se vzápětí lepí nové prosklené budovy – svatostánky moderního kancelářského lidu.

Moskva© Robert Štípek, Chrám Vasila Blaženého, Moskva 2011.

Není nic snažšího, než ukrýt se pod povrch města, do některé ze 182 zastávek moskevského metra. Ztěží otevřete těžké mosazné dveře se skleněnou výplní, minete nefungující automaty na prodej jízdenek, probojujete se dlouhými frontami k malému okénku, zaplatíte 28 rublů za jednu jízdu a davy lidí se necháte dál unášet přes turnikety do útrob omšelých chodeb ústících do velkoryse pojatých nástupišť. Štukované stropy, obrovské mnoharamenné lustry osvětlující mohutné klenby zdobené mozaikami vyobrazující šťastný pracující lid. Moskevské metro toho zažilo mnohé. Téžké uvěřit, že veřejnosti bylo otevřeno už v roce 1935. O něco méně obtížná je představa čtyř dalších linek metra, které byly tajně postaveny hluboko v podzemí pro vojenské a bezpečnostní účely…

Devět milionů cestujících denně je unášeno moskevským metrem jak jednolitá hmota. Zprava doleva, zleva doprava, dolů a zase zpět na povrch. Necháváme se unášet s ní aby nás v zápětí opět pozdravil mrazivý déšť.

Je sobota 26.11.2011 a posílám srdečné pozdravy z Moskvy. Šedivého světa který začíná svírat nelítostná ruská zima.


Cestování pro mě vždy znamenalo neskutečné množství zážitků a vzpomínek. Snad každý se snaží své vzpomínky uchovat v podobě fotografií. Místo, čas, okamžik… Vše zaznamenáno v obrázcích.

Stejně tak každý se chce o své fotografie podělit. Dnes nejčastěji jejich prostým zveřejněním na Facebooku. Pokud je ale chcete ukázat babičce o víkendové návštěvě, nebo přátelům v kavárně, musíte v dnešní digitální době vzít notebook a mačkat se u monitoru.

Fotoknihy z cest© Robert Štípek, Fotoknihy plné fotografií z cest.

Vždy jsem měl rád, když se fotografie stanou něčím hmatatelným – když fotografie necháte vyvolat ve fotolabu a můžete je nechat kolovat mezi přáteli u stolu, nebo je naaranžovat do kvalitních fotoalb a fotografie k vám promlouvají při otáčení jednotlivých stránek. »» Pokračování článku…

Strana 2 z 1312345...10...Nejstarší »