Věštící rosničky avizovaly prosluněnou oblohu a 22 stupňů ve stínu. Ideální počasí pro první dny v Delhi. Kdeže! Ty mrchy si s námi jen hrály. Den před naším příletem letiště rušilo několik letů a o den později křídla našeho letadla krájela mlhu, kterou by nám záviděl i Rákosníček.

Co naplat. Tohle prostě nevyšlo. Chladno, vlezlá mlha a do toho i první kapky deště. Měníme pohotově plány a místo aklimatizačních dvou dnů rezervujeme hned první den místenku na noční spoj do Amritsaru. Utéct je snad to jediné, co v tuhle chvíli dává smysl. »» Pokračování článku…


Zatímco jsem se před týdnem vrátil ze svých oblíbených toulek Marokem, mé myšlenky už směřují k pravidelné zimní cestě do teplých krajin. Opět vhodím pár kousků oblečení do batohu a opět se vydám na východ. A opět bude cílem mé cesty Indie.

Do Indie odlétám 27.12.2010 a půjde o mou pátou cestu do této země. Vnitřně však vím, že na delší dobu poslední. Už při posledním pobytu před dvěma lety jsem zjistil, že ta neskutečná Indie v mých očích nenávratně mizí a stává se „jen tou“ Indií. Na druhou stranu je zajímavé sledovat, jak se Indie postupně mění. Indie před osmi lety a dnes. Indie žijící ve vlastním světe a Indie měnící se pod vlivem moderních technologií…

Před osmi lety jsem odlétal do Indie jen s hrubými informacemi a průvodcem Lonely Planet v batohu, dnes jsou na internetu desítky českých cestopisů, rad a doporučení. Před osmi lety brázdily ulice Delhi rozpadající se auta a rikšové, letos už vás přímo z letiště odveze nově otevřená linka metra. Před osmi lety byl problém jen s obyčejným mobilním roamingem, dnes najdete signál na každém kroku a kavárny s vysokorychlostním internetem vás spolehlivě spojí se světem.

Přestože se Indie mění, zůstává v mnoha ohledech svá. A právě za těmito místy a okamžiky se do Indie vracím. Letos navíc se svou přítelkyní, pro kterou bude Indie prvním krokem na asijskou půdu.
Vím že příští rok povede cesta jinam. Stále čekají země jako Indonésie, jihovýchod Asie v podobě Laos – Kambodža – Vietnam, méně navštěvované země střední Asie, ale také střední a jižní Amerika…

Indie


Potraviny a podobné zboží
Cereálie Fitness & Fruit 240g – 150Ph (60Kč)
Cereálie CocoPops 400g – 149Ph (60Kč)
Mléko 1L – 70Ph (28Kč)
Voda 1L – 20Ph (8Kč)
Voda 1,5L – 28,50Ph (11,40Kč)
Káva Nescafé Classic 50g – 35Ph (14Kč)
Pepsi Cola 330ml (plech) – 18Ph (7Kč)
Máslo 227g – 78Ph (31Kč)
Máslo 100g – 36Ph (14Kč)
Vařené vejce 7-10Ph (2,80-4Kč)
Jogurty 125g – 25Ph (10Kč)
Icetea Nestea 500ml – 18Ph (7Kč)
Špagety 500g – 60Ph (24Kč)
Toastový chléb – 37Ph (15Kč)
Meloun – 25Ph/kg (10Kč)
Čokoláda RitterSport 100g – 77,50Ph (31Kč)
Snickers – 31,50Ph (12,50Kč)
Cigarety Marlboro 20ks – 36Ph (14,50Kč)
Šampon Pantene 200ml – 104Ph (41,50Kč)
Caffé Latté Starbucks – 90-115Ph (36-45Kč)

Ubytování
Obvyklá cena za jednu noc se pohybuje v cenách 250-350Ph/noc (100-140Kč). Za stejnou cenu se často ubytují dva lide v jednom pokoji. Díky tomu, že jsem cestoval sám, byl jsem nucen se ubytovat za stejnou cenu ve dvoulůžkovém pokoji. Cena se udává za pokoj, ne za osobu.
Na plážích a v resortech se dá sehnat cena od 1000Ph (400Kč) za pokoj a noc.

Ceny odpovidaji cenám z ledna 2010 a přepočet je v kurzu 1 Filipínské Peso = 0,40Kč.


Jako by to priroda vedela uz několik dnu. Zitra rano za rozbresku odletam po trech tydnech z Filipin zpet do Kuala Lumpur a dva dny na to přes Londyn domu. Snad prave proto se obloha zahalila do mraku a dnes na rozloucenou pridala dest. Mozna.

Navraty po mnoha tydnech v cizich zemich jsou vždy plne emoci a snad nejlepe jsem to popsal loni po navratu z putovani po Pakistanu, Indii a Sri Lance. Nejinak je tomu i letos.

Divka z ostrova Bohol, Filipiny 2010© Robert Štípek, Divka z ostrova Bohol, Filipíny 2010.

Za ten mesic a pul jsem projel napric celou Malajsii a ochutnaval kousky Filipin. Z tech vice nez 7000 ostrovu jsem navstivil ani ne deset a tak je stále mnoho duvodu se vracet. Nezapomenu na uprimnou vstricnost Filipincu, jejich usmevy, na presuny mezi ostrovy pomoci velkych lodi i malych clunu pro par cestujicich stejne jako na poskakovani na strechach mistnich jeepney, na prirodu v kordilerach severniho Luzonu, ryzova policka i slunce nad hlavou.

Zaroven se ale tesim domu. Za tim, co je mi nejdrazsi, stejne tak za ceskym jidlem, do světa ktery funguje podle pravidel, na snih ktery jsem letosni zimu skoro nevidel (a ze ho v Cesku je az az…), tesim se na cestinu, kterou jsem tak dlouho neslysel (a ma hlava uz davno honi myslenky v anglictine), tesim se na praci s hlavou plnou napadu a odhodlani…

Diky poznavani světa si vazim toho co mam a odkud jsem. Jako by poznani jinych kraju a mravu pomahalo lepe poznat a ocenit to, co mame jindy skryte za sedi kazdodenniho zivotniho stereotypu. Uz proto by mel každý nekdy vykrocit ven z toho maleho mikrosvěta ve kterem zijeme a s odstupem a nadhledem zjistit, ze život je barevnejsi nez se nam často zda, a ze proste stoji za to…


Dva hrdinové uprostřed arény opatrně našlapují s pohledy upřenými jeden na druhého. První výpad střídá druhý. Nebezpečné zásahy do hlavy následují první zářezy ostří přivázaného k noze, peří létá na všechny strany. Do toho hlasité výkřiky fanoušků umocněné vysokými sázkami na vítěze.

O vítězi je rozhodnuto během několika minut. Bere vše, pro druhého zbývá jen smrt. Vášeň, tragédie, peníze a krev. Jeden z mnoho kohoutích zápasů, které jsou neoddělitelnou součástí života na Filipínách.

Nejde však jen o drobnou kratochvíli. Stejně jako u nás doma je fotbal obrovským kolotočem ve kterém proudí spousta peněz, pro Filipínce jsou tím samým kohoutí zápasy. Od vysokých výher v desítkách tisíc korun (běžný měsíční příjem je tu kolem 3000Kč) po firmy produkující výživu a podpůrné prostředky pro špičkové kohoutí bojovníky. Od vitamínů po anabolické steroidy, prášky proti stresu a testosteron. Můžete nesouhlasit, můžete odvracet zrak, ale příští víkend proběhne další turnaj a vzejde další šampión… (Fotoreportaz uvnitr clanku…)

Kohouti zapasy, ostrov Siquijor, Filipiny 2010
© Robert Štípek, Kohoutí zápasy, ostrov Siquijor, Filipíny 2010.

»» Pokračování článku…


Nadvláda španělských dobyvatelů provázená příchodem misionářů obrátila prakticky celé Filipíny na křesťanskou víru. O tom není pochyb. Tisíce kostelů a kostelíku na nejzapadlejších ostrůvcích jsou jen částí celé mozaiky. Zajímavé však je, s jakým entuziasmem tu je křesťanská církev prožívána.

Zatímco my slavíme velikonoce malováním vajíček a v lepším případě věřící zavítají na bohoslužbu do kostela, na Filipínách se někteří lidé dobrovolně nechávají ukřižovat, bičovat a trpět ve jménu božím. Ostatně obrázky těchto procesí každoročně proletí všemi světovými médii.

Když v muslimské zemi zazní z minaretů volání k modlitbě se zprávou, že Alláh je věčný, na řadě míst se dokáže vše zastavit. Auta na silnicích, lidé v obchodech. Vše proto, aby se každý mohl pomodlit a znovu vrátit k denním povinnostem. Ano, muslimové řadu věcí velmi prožívají, na rozdíl od křesťanů, kteří svou víru mají spíše v sobě, aniž aby ji veřejně deklarovali. Snad s výjimkou mladých křesťanů s kytarou na pražském Smíchově, kteří dokáží pravidelně oddaně křičet na celý svět, že Ježíš nás miluje. Když jsem však před nedávnem nakupoval v moderním supermarketu na ostrově Bohol, vystřídal v jednu chvíli neutrální písně z místního nákupního rozhlasu ženský hlas promlouvající o lásce boží. Jedním rázem se pohyb v obchodě zastavil, lidé sklonili hlavy, pípání pokladen ustalo, nepohnul se ani jeden nákupní košík a všichni byli v myšlenkách s Bohem. Amen. Hlas ustal, lidé kolem se pokřižovali na prsou a život se znovu rozběhl.

Když jsem den před Silvestrem seděl večer v hotýlku, nesl se městem nadšený zpěv a vše nasvědčovalo tomu, že někde probíhá skvělá párty. Nechal jsem se tím zpěvem vést, až jsem došel k basketbalovému hřišti místní školy, kde právě probíhal seminář mladých křesťanů. Zapomeňte na nudné čtení z Bible, zamlklé sezení v kostele kde vás pro každé hlasitější slovo napomenou. Ježíš je přeci superstar a to, co jsem viděl, bylo důkazem. Nadšení a skandování, které se dá přirovnat leda tak k dávným koncertům Kelly Family nebo šílenství kolem každého ročníku Česko hledá superstar. Ostatně, podívejte se na přiložené video. I takto se dá milovat Bůh, duch svatý a Ježíš. Já se tenkrát nezmohl na víc, než fascinovaně sedět, nevěřit svým očím a zároveň mít v podstatě strach…


Je ráno, šedivé mlžné mraky se převalují přes okolní hory a slunce pomalu stoupá vzhůru. Vítejte v Banaue, nudné malé horské vesnici, odkud vyrážím vstříc do další vesnice – Batad, ukryté za „devatero horami“ mezi kaskádami terasovitých rýžových polí. Další výprava za poznáním, další výprava na protažení mého těla, další dech beroucí cesta.

Bylo to už před dvěma tisíci lety, kdy tu prapůvodní obyvatelé jménem Ifugao začali budovat svá pole v těžko dostupných kopcích. Za pomoci primitivních nástrojů vybudovali dílo, nad kterým dnes zůstává rozum stát a není s podivem, že je zapsáno na seznamu chráněných památek UNESCO. Ale vraťme se na začátek celého příběhu, zpátky do vesničky Kabayan… »» Pokračování článku…