Zatímco jsem se před týdnem vrátil ze svých oblíbených toulek Marokem, mé myšlenky už směřují k pravidelné zimní cestě do teplých krajin. Opět vhodím pár kousků oblečení do batohu a opět se vydám na východ. A opět bude cílem mé cesty Indie.

Do Indie odlétám 27.12.2010 a půjde o mou pátou cestu do této země. Vnitřně však vím, že na delší dobu poslední. Už při posledním pobytu před dvěma lety jsem zjistil, že ta neskutečná Indie v mých očích nenávratně mizí a stává se „jen tou“ Indií. Na druhou stranu je zajímavé sledovat, jak se Indie postupně mění. Indie před osmi lety a dnes. Indie žijící ve vlastním světe a Indie měnící se pod vlivem moderních technologií…

Před osmi lety jsem odlétal do Indie jen s hrubými informacemi a průvodcem Lonely Planet v batohu, dnes jsou na internetu desítky českých cestopisů, rad a doporučení. Před osmi lety brázdily ulice Delhi rozpadající se auta a rikšové, letos už vás přímo z letiště odveze nově otevřená linka metra. Před osmi lety byl problém jen s obyčejným mobilním roamingem, dnes najdete signál na každém kroku a kavárny s vysokorychlostním internetem vás spolehlivě spojí se světem.

Přestože se Indie mění, zůstává v mnoha ohledech svá. A právě za těmito místy a okamžiky se do Indie vracím. Letos navíc se svou přítelkyní, pro kterou bude Indie prvním krokem na asijskou půdu.
Vím že příští rok povede cesta jinam. Stále čekají země jako Indonésie, jihovýchod Asie v podobě Laos – Kambodža – Vietnam, méně navštěvované země střední Asie, ale také střední a jižní Amerika…

Indie


Rád zmizím alespoň jednou za rok na delší čas na cesty, toulat se exotickými krajinami a poznávat svět. Tyto mé cesty se málokdy smrsknou pod měsíc – obvykle odjíždím na šest týdnů. Tak jako už za tři týdny vstříc Malajsii a Filipínám. Přesto utéct z reality všedních dní se dá kdykoli, chce to jen chtít. A stačí k tomu víkend, nebo i jeden den. Přesně tak tomu bylo minulý víkend. V sobotu odpoledne mě napadlo, že to chce pryč z města. Pryč z té potemnělé a pošmourné Prahy.

“Aničko, vstávat, jedeme do Alp.” Zaskočil jsem přítelkyni naprosto nepřipravenou a ta se jen smála co že to zase vtipkuju. Když jsem začal balit věci pochopila, že to zas tak vtipné není. A tak jsme se ani nenadáli a za 45 minut už seděli v autě směr Zell am See. Tomu předcházela ještě rychlá rezervace ubytování v mnichovském hostelu (270Kč za osobu v deseti lůžkovém pokoji včetně snídaně) když jsem usoudil, že stavět stan po tmě v rakouském kempu a spát v listopadu pod stanem nebude zrovna ten nejpohodlnější nápad.

Před čtvrtou odpolední jsme vyrazili, večer už se procházeli uličkami v Mnichově a ráno po deváté se kochali Alpami a jezerem v rakouském Zell am See. V osm večer už zase doma v Praze. Přes to, že šlo o nepatrný výlet měli jsme pocit, že jsme byli na cestách několik dnů. Podzimní chmury z hlavy vyfoukal chladný alpský vítr a my usínali s úsměvem na tváři. Tvrdit, že na cestování nemáme čas je často jen snahou omluvit naši lennost a proto vyražme občas na “cestu z města”. Stačí tak málo…


Cestování letadlem bylo vždy spojeno s jistou mírou luxusu, pohodlí a rychlosti. Tak tomu bylo ještě před několika lety. S příchodem nízkonákladových leteckých společnosti se vše od základů změnilo. Do té doby nedostupné ceny letenek se radikálně snížily, zareagovat musely i “klasické” aerolinky, kterým výrazně ubýval počet zákazníků a s přichodem ekonomické krize se dostává letecká doprava až na samé dno. Velký počet firem, které financovaly provoz leteckých společností koupí luxusních “business class” letenek z bezedných firemních rozpočtů, se rozplynul jak pára nad hrncem a tak je třeba šetřit, omezovat, minimalizovat…

Události posledních přibližně šesti let ovlivnily způsob létání do té míry, že z luxusu a noblesy se stala masová přeprava se všemi stinnými stránkami. Ostatně, jakmile je cena letenek často levnější než autobusové jízdenky, je třeba se zamyslet. (Pokračování článku…)

Létání »» Pokračování článku…


Poslední dobou se mě zmocňují čím dál častěji melancholické nálady, během kterých pravidelně utíkám do světa vzpomínek na cestování. Ano, jsou to teprve tři měsíce, co jsem se vrátil z mého toulání se Pákistánem, Indií a Srí Lankou, ale touha vydat se znovu na cesty mě nedá spát. Výlety tu do Londýna, tu do Amsterdamu či do Dublinu (kam se chystám opět po roce někdy za tři týdny) jsou jen předraženou náhražkou za pořádnou cestu daleko od civilizace, která je všude kolem nás a v Evropě se jí jen těžko uniká.

Je tolik míst kam bych se rád podíval. Neskutečně rád bych se vrátil do nepálských Himalájí a znovu se procházel mezi podmanivými osmitisícovkami za zvuků zvonců řinčících na hrudi jaků provázejících místní šerpy. Stejně tak rád bych projel jihovýchodní Asii přes Laos, Kambodžu, Vietnam, Malajsii do Indonésie. A co třeba cesta kolem světa? Čím dál víc přemýšlím o možnosti odjet do světa na delší dobu než obvyklých 6-7 týdnů. Proč ne? Proč nezmizet třeba na půl roku? Je mi 30, život se mi tak nějak přehupuje do jeho “nejserióznější” části a já cítím, že ještě můžu blbnout. Ještě se mi pod nohami nepletou malé děti volající “tatííí”, ještě můžu ovlivňovat svůj život jakkoli chci. A tak kdo ví odkud budu psát své další zápisky z cest?

himalaje.jpg
© Robert Štípek, Himaláje – Nepál 2003


Není to tak dávno, když jsem během návratu ze Sri Lanky využil šesti letů během 36 hodin se zastávkami a přestupy ve čtyřech zemích. Byl to zvláštní pocit probudit se na Sri Lance, v poledne už nakupovat v ulicích Spojených Arabských Emirátů, v noci zdravit celníky v Turecku, o několik hodin později mrznout na jednom, a následně i druhém, německém letišti, k večeru jen tak tak doběhnout k odbavení na letišti v Itálii a usínat v pražské posteli. Upřímně, stačilo jednou. Psal se únor 2008 a mě tímto stylem začal rok, který strávím v oblacích více než kdy předtím. »» Pokračování článku…


Vidět, zažít, poznat, potkat, ochutnat, cítit… jedny z mnoha důvodů, proč lidé cestují a proč i já sám se vydávám tak rád na cesty krátké i daleké.

Rád cestuji nezávisle na cestovních kancelářích, jen tak s knižním průvodcem v kapse a batohem na zádech. Není nic lepšího, než se zdržet na místech, která se vám líbí, nebo rychle měnit plán cesty podle aktuální nálady. To je to, co se vám s většinou cestovních kanceláří nepoštěstí.

Rád své pocity a zážitky z cest sdílím s ostatními přáteli a náhodnými čtenáři mých zápisků na serveru cestovatele.com, který už několik let provozuji a zároveň ho využívám pro své zápisky psané z cest.

Mé cesty takřka pravidelné končí v Indii a jejím okolí, ale to je často dílem náhody. Na světě je tolik neskutečných míst, která stojí za návštěvu, že k jejich procestování nestačí jeden život. Ale to jak s ním naložíme, a kam se přeci jen vydáme, záleží opravdu jen na nás. O tom, že odjet na 6 týdnů do Asie může být finančně dostupnější, než by čekala většina mých známých, že letenky do Maroka se dají sehnat za 3000Kč (zpáteční, včetně všech poplatků), ale i o řadě dalších cestovatelských tématech by měl být tento můj deník. Zápisník postřehů, rad a tipů pro všechny, kdo se rádi vydávají na cesty, kdo putují s prstem po mapě a sní o ztracených civilizacích, dobývání horských velikánů či plavání v průzračných vodách na opuštěných plážích…

Indický básník, Orcha - Indie, 2005
Indický básník, Orcha – Indie, © 2005  Robert Štípek