Poslední roky jsem na tento web nic nepřidal, přesto se snažím stále cestovat. A možná více než kdykoli předtím. Jen se více soustředím na to cesty prostě prožít.

Vystoupal jsem na vrchol Kilimandžára (2020), projel po své ose Irák (2022), Rwandu, navštívil Černobyl (2021), Guatemalu, Ekvádor, Brazílii, Kyrgyzstán, Keňu, … a dalo by se pokračovat. Pokud vás zajímají letmé postřehy z mých cest, a především fotografie, najdete mě na Instagramu ;)


Horko, prach, ženy na ulicích zahalené v hidžábech, nikábech i burkách, vůně grilovaného jehněčího masa ve vzduchu se mísí se zápachem pouličních stok a odpadků nahromaděných ledabyle na ulicích. Jsem v Kábulu, hlavním městě Afghánistánu. Destinaci, které se cestovatelé raději vyhýbají.

Bezpečnost je asi to první, co člověka napadne při cestě do Afghánistánu. A více než kdy jindy je bezpečnost to hlavní. Nejsem střelec milující dobrodružství za každou cenu a přestože se toulám „jen“ ulicemi Kábulu nejsem tu bez přípravy a snažím se dodržovat maximum bezpečnostních doporučení.

Je snadné na možná rizika zapomenout. Město si žije svým chaotickým tempem a nedá vám rizika pocítit. A přesto 14 dnů zpátky Taliban ostřeloval raketami kábulské mezinárodní letiště a každý měsíc proběhnou sebevražedné bombové útoky. (Pokračování článku.)

»» Pokračování článku…


Když se ohlédnu na mé starší články, jedna věc je nepřehlédnutelná – poslední příspěvek před dvěma lety, spíše čtyřmi či pěti. Zdálo by se, že jsem přestal cestovat? Ale kdeže. Na cestách jsem neustále. Něco se ale změnilo.

Jako malý jsem vyrůstal na příbezích Indiana Jonese, snil jsem o místech, která mi připadala nedostupná a zahalená tajemstvím. Dobrodružství a pestrobarevnost světa tak lákaly. A pak to přišlo. První let letadlem, první toulky Indií a Nepálem. Pohledy na Mt. Everest, čajové plantáže Darjeelingu, uctívání bohyně Kálí v ulicích Kathmandu, spalování zemřelých na březích Gangy. Zničeho nic mě všechny odlišnosti světa pohltily a ja cestuji dodnes.

Cestování se ale změnilo. Stalo se dostupnou komoditou, ceny dálkových letenek se propadly na historická minima a internet se stal tak všudypřítomným, že postřehů z cest jsou kolem nás stovky. Často v přímém přenose. A já ztratil motivaci své postřehy zapisovat.

Příběhy a zážitky se v posledních letech dál vrstvily jeden za druhým. Znovu jsem se vrátil do Japonska, znovu na Filipíny, povídal si o českých spisovatelích s baristou v Kuvajtu, toulal se z(a)traceným Haiti, nechával se unášet oslavami Tihar v ulicích Kathmandu. Desítky letů a přeletů za posledních pár let…

A dnes? Je půlnoc, čekám na dubajském letišti na navazující spoj a těším se na všechna ta další setkání, poznání a objevy, které zažiju zítra, pozítří, za pár měsíců i v příštích letech.

Cestování nastavuje zrcadlo nám samým. Pomáhá pochopit svět v souvislostech, radovat se z maličkostí, milovat tu rozmanitost, chutě a vůně. Přemýšlet o nás samých, važit si, respektovat. Možná už nebudu tolik psát, o to víc chci prožívat…


Slunce prostupuje větvemi pokroucených borovic, kouř z vonných tyčinek rozráží dlaně poutníků ovívající dýmem svá těla ve snaze zbavit se nemocí a upevnit si zdraví. Jejich proud prochází pod mohutnou bránou a zastavuje se v úklonu před buddhistickým chrámem Zenkō-ji. Horizont rámují zasněžené vrcholky přilehlých hor, a přestože je teplý jarní den, mrazivý horský vzduch ještě občas nutí dopnout si bundu pevně ke krku.

Ospalé sobotní dopoledne dává jen těžko uvěřit, že v tomto poklidném maloměstě se před pár lety konaly zimní olympijské hry. Vítejte v Naganu. (Pokračování článku.)

Nagano© Robert Štípek, Nagano, Zenkō-ji, Japonsko.

»» Pokračování článku…


Uzavřít pracovní resty nad ránem, dvě hodiny před odjezdem na letiště, rychle zabalit batoh, na hodinu zkusit usnout, nevyspalý znovu vstát, poslední kontrola – pas, peníze, letenky, pojištění… zhasnout světla, zamknout a vyrazit do tmy směr Ruzyně.

Znovu na cestách, znovu v zemích kde nám níkdo nerozumí a my nerozumíme jim. Měsíc cestování před námi a nad hlavami zní po přístání: „Vítejte v Brazílii“.

Odletět v březnu kamsi daleko jsme měli v plánu už delší dobu. Jen destinace nebyla dlouho jistá. Nakonec rozhodla nabídka odletu z Amsterdamu do Sao Paula za 12 000 Kč. Jako příjemný bonus bylo možné prodloužení cesty o mezizastávku na pár dnů v New Yorku. Rozhodnutí bylo rychlé. Až po zaplacení letenek jsme otevřeli průvodce Lonely Planet, který začínal slovy „Brazílie je nejdražší jihoamerickou zemí“…

Už je tomu více než týden, co jsme přistáli v Sao Paulu. Místní ceny v nás skutečně nadšení nevyvolávají (vše v průměru o 30% dražší než v ČR), ale nenecháváme se rozhodit. Putujeme, improvizujeme, měníme pořadí míst kam se chceme vydat, přidáváme a škrtáme, rozhodujeme se ze dne na den. Tři týdny stále před námi. Tři týdny bez nepodstatných zpráv z iDnes, bez starostí, s čistou hlavou…


Každou chvíli sleduju hodiny zavěšené v prostorné chodbě. Čísla se mění pomalu jako by čas skoro vůbec neběžel a země se přestala točit. Za minutu budou čtyři hodiny ráno, 11.11.2012, poslední den našeho letošního putování po Filipínách. Tři týdny za námi a všude kolem mě teď jen velká prázdnota. Zážitky mizí kdesi ve vzpomínkách a v letištní hale milánského letiště je mrtvo jak v postapokalyptickém filmu.

Letiště Miláno – Malpensa. Další noc na letišti. 11.11.2012.

Nesnáším ty okamžiky, kdy trávíte rozlámané noci na letištích. Nemluvě o tom, když máte za sebou už duhou takovou noc v řadě. Poleháváte schoulení jak prašiví psi kdesi v koutě prostorné haly. Hodiny čekání před vámi, hodiny čekání za vámi. Je jedno jestli čekáte na navazující spoj, nebo se vám jen nepodařilo najít rozumné ubytování. V jednom koutě spí babička s dědou, kteří se choulí jeden ke druhému, na druhé straně středostavovský obchodník s kufříkem a dole pod sedačkami ležite vy opření o svůj cestovatelský batoh. Snažíte se spát, ale po chvíli se vždy budíte. Hledáte chvilku soukromí a pohodlí do té doby, než vás vyžene noční uklízeč se svým strojem. Rolety na obchodech zavřené, přepážky leteckých společností potemnělé a do dálky svítí jen opakující se nápisy „uzavřeno“.

Zvláštní svět. Neznámá odvrácená strana veškerého cestování. Když se vrátíte domů, vyprávíte o všech dobrodružstvích, co jste prožili. O nočních letištích se ale příběhy nevypráví. Nechť jsou tyhle poslední řádky z naší cesty věnovány všem nocím na letištích, zavšivených autobusových i vlakových nádražích, potemnělým čekárnám se zmateně pobíhajícími šváby a hodinám stráveným čekáním podél zaprášených cest. I tohle je cestování…


Na cestách po rozvojových zemích mě vždy náramně baví jejich svoboda. Nemyslím teď svobodu demokratickou, ale svobodu nespoutanosti. Kde jinde můžete cestovat bez jištění na střeše auta? Kde potkáte předškolní děti bezstarostně pobíhat po ulicích? Kde…

Ondra na střeše filipínského Jeepney.

Mám pocit, že západní svět se stále více dobrovolně svazuje nařízeními a direktivou ve jménu bezpečnosti. V Evropě často hnané nezastavitelným strojem EU, ve Státech zase strachem ze všeho. Koupání malých dětí na amerických plážích bez plavek? Zakázáno! (Ještě by to podněcovalo pedofily.) Koupání nahoře bez? Ohrožení mravní výchovy! Naskakovat za jízdy do MHD? Nepředstavitelné. Nechat dítě na ulici bez dozoru? Co jste to za rodiče! Sociálku na vás…

Já před třemi lety při první návštěvě Filipín.

Jak krásné je nechat na všechna tato omezení zapomenout, naskočit do přeplněného autobusu kdy za jízdy stojíte ve dveřích na jedné noze. Bezstarostně se smát spolu s dětmi plácajícími se v bahně na ulici, jezdit na motorkách kde jedinou fungující kontrolkou je ukazatel stavu benzínu, proplétat se chaotickými ulicemi kde doprava ztrácí veškerý řád a přesto funguje. Co na tom, že si děti občas natlučou a poučí se, že něco prostě bolí. Co na tom, že na motorce pro dva jede pět dospělých přičemž ten pátý na sedadle stojí a drží se za ramena toho před sebou. To všechno nese obrovskou svobodu, kterou si u nás možná pamatují naše rodiče a ještě více prarodiče. Svobodu, kterou v Asii nelze nemilovat.