Návraty z cest…


Jednou to přijít musí. Je jedno jestli jste na dovolené týden, měsíc nebo půl roku. V jeden okamžik si uvědomíte, že za pár dnů se vracíte domů a z právě prožívaných zážitků se stanou jen vzpomínky. Přepadne vás lehká melancholie, těšíte se domů, ale zároveň se vám z dovolené nechce. A pak je tu den návratu, poslední východ slunce, poslední koupel v ranním moři, poslední snídaně ve vaší oblíbené pouliční restauraci, poslední cesta místní dopravou, poslední rozloučení… dveře letadla se zavřou a vše končí. Stejně tak pro mě před třemi týdny…

Srí Lanka

Šest týdnů strávených v Pákistánu, Indii a Srí Lance uteklo jako voda. Odlétáte z rozpálených končin a vracíte se do promrzlé Evropy. Zpátky za svými blízkými, zpět do práce a k běžným povinnostem. Tyto okamžiky spojené s návraty jsou strašně zvláštní. Mísí se ve vás pocity všech druhů, ale jedna věc je zřejmá – dovolená skončila.

Přemýšlím jestli, a kdy, se do Indie a na Srí Lanku opět vrátím. V Indii jsem byl počtvrté, na Srí Lance s odstupem jednoho roku podruhé. Je na čase vyrazit do jiných končin, ale to jsem si říkal už několikrát. Indie a její okolí se pro mě stalo osudovou destinací. Neskutečně pestrá část světa s minimálními náklady na dopravu a pobyt dělají z Asie těžko překonatelného favorita. Ale už letos jsem zažíval v Indii pocity, které mi jasně dávaly na jevo, že je na čase vyrazit jinam. To co je pro člověka, který do Indie přijede poprvé, exotické, fantaskní, neuvěřitelné, se pro mě stalo samozřejmé, běžné a nepřekvapující. I tak ale nevěřím, že jsem tu byl naposledy…

Stejně jako loni, i letos mě čeká řada velmi krátkých cestování po Evropě. Zaletět si tu do Paříže, tu do Benátek, tamhle do Stockholmu či Istanbulu. Vždyť jen deset dnů po návratu ze Srí Lanky už jsem se procházel ulicemi Amsterdamu, v březnu letím do Švýcarska, Benátek a Milána. V dubnu znovu do Londýna…  Tohle je život, který mi snad nikdo nevezme a vzpomínky, zkušenosti a prožitky zůstanou navěky. A pak příjde zima, čas vánoc, čas na další delší cestu…

Varanasi: Fascinujici svet Indie


Cesta mi trvala 41hodin bez přestávek. Ale jsem tu. Mé nejoblíbenější město v Indii – Varanasi. Město, které nabízí prakticky vše, co může Indie nabídnout.

Svaté město ležící na břehu řeky Gangy, ke které vedou přes tři kilometry schodišť, schodů a schůdků neboli ghátů. Každý den, od rána do večera, k řece proudí tisíce poutníků i místních obyvatel, aby se v řece mohli vykoupat a další tisíce doprovází své zesnulé, aby se s nimi zde mohli naposledy rozloučit, než jejich těla shoří na dřevěných hranicích ghátu Manikarnika.

Varanasi je tak pestré. Neskutečně pestré. Úzké uličky plné obchůdků, vývařoven, zapadlých koutů s prodavači žvýkacího tabáku, svatyň a chrámů, holičů a krejčích, kteří od úsvitu šijí na svých historických strojích, které pamatují naše babičky a prababičky. Uličky tak úzké, že se jen ztěží vyhnete krávě, která laxně kráčí proti vám, tak klikaté, že se v nich během okamžiku snadno ztratíte. »» Pokračování článku…

Jodhpur – město v Zemi smrti


Psalo se patnácté století, malý Kryštof Kolumbus si možná ještě někde v daleké Evropě hrál s loďkou ve vaně, a mocný Rao Jodha začal budovat město zvané Jodhpur. Dnes druhé největší město indického Radžastánu. Stovky malých modrých domků vystavěných podél úzkých uliček tvořící historické staré město, rámované majestátní pevností Meherangarh, kterou stále vlastní místní Maháradža.

Jodhpur mi opět po delší době připomněl, jak fascinující dokáže Indie být. Když se každé ráno probudíte a posadíte se na střechu svého hotýlku, popíjíte indický čaj a sledujete jak horké slunce rozzáří obrovskou pevnost vzdálenou jen pár stovek metrů od vás. Pak vyjdete do ulic, vyhnete se skupině krav, která ospale kráčí proti vám, míjíte staré budovy dýchající historií, malby zdobených slonů s bojovníky na jejich hřbetech vás sledují z každého druhého domu a pak dojdete do centra, kde už z dálky zdraví Vicky, osmnáctiletý prodavač výborných omelet se sýrem, a začíná připravovat vaši snídani… (Pokračování článku…)

Jodhpur »» Pokračování článku…

Indicke postrehy…


Indie ve dne a Indie v noci jsou dva zcela rozdilne svety. Nejvic je to patrne po samotnem priletu. Mezinarodni letecke linky tu pristavaji velmi často kolem pulnoci a tak na turisty ceka uvodni sok v podobe neosvetlenych ulic, temnych zakouti, desitek spicich lidi na ulicich zabalenych do velkeho kusu latky a vzdalene pripominajici mrtvoly cekajici na odvoz, potulujici se skupiny krav, rvouci se potulni psi na hromade odpadku, smog, prach, smrad. Skvele uvitani.

Pak prijde rano. Stovky obchudku vytahnou sve rolety, slunce rozzari krasy chatrajicich historickych budov, zeny ve svých nadherne barevnych sari se prochazi po zeleninovem trhu, bez prestani troubici riksove se ladne protahuji kazdou skulinou mezi chodci na silnici, město ozije a vy vidite tu druhou Indii… Barevnou, vonavou, neskutecnou, vabici i odpudivou. Místo ktere milujete nebo nesnasite. To vse do chvile, nez zapadne slunce a město se opet ponori do sklicujici temne rise, ktera vas zene domu abyste tu preckali nez prijde další indicky novy den…

Chram v Jodhpuru

Silvestrovske oslavy v Indii


Další Silvestr strávený v Indii. Už potřetí jsem oslavil příchod nového roku o čtyři a půl hodiny dříve než všichni známí doma v Česku. Poprvé to bylo někdy před třemi lety, čekal jsem tenkrát na nádraží na příjezd nočního vlaku. Vlak přijel, ručičky na hodinkách se přehouply do nového roku, ale nikoho v mém okolí to nezajímalo. Popřál jsem si šťastný nový rok a šel hned spát na horní lehátko špinavého indického vlaku. Podruhé to bylo přesně před rokem. 31.12.2008 jsem právě přiletěl do Indie a lehce přešlý se sám toulal městem a hledal nějaký bar v lepším hotelu (jinde bary ve většině Indie nenajdete) kde bych mohl alespoň sedět mezi lidmi a přivedl se na jiné myšlenky. Moje snaha byla marná a tak jsem příchod nového roku spokojeně prospal v temném hotelovém pokoji bez oken. Ten včerejší Silvestr už jsem chtěl pojmout trochu jinak… »» Pokračování článku…

Indie: Zlaty chram v Amritsaru


Z Lahore na jediný hraniční přechod mezi Pákistánem a Indií je to v podstatě kousek. Městský autobus číslo 4 vás od vlakového nádraží dopraví během půlhodinky do malého pohraničního městečka za necelých 5Kč a odtud je to na hranice už jen sedm kilometrů. Cestu vám pak rádi zkrátí rikšové za pár korun.

Hned po příjezdu na mě volal jeden místní prodejce, který si prostě chtěl povídat. Svou velmi dobrou angličtinou kladl jednu otázku za druhou a postupně mi představil i své dva malé syny. Jako pohoštění jsem dostal čerstvý mrkvový džus a v příjemné atmosféře zde strávil necelou čtvrthodinku. Vydal jsem se pak dál hlavní ulici směrem k hranicím a po chvíli zjistil, že už tu nejsou žádní rikšové, které bych mohl odmítat. Naopak. Teď bych spíš nějakého potřeboval, ale vracet se mi zpátky nechtělo a tak jsem šel a šel. Po chvíli se u mě zastavil mladík na motorce, jestli prý nechci svézt. Mé argumenty, že mám těžký batoh ho neodradily a tak mě odvezl až téměř na hranice. Zbylých 500 metrů jsem si kráčel mlhou hustou tak, že by se dala krájet a užíval si poprvé na cestě nádherného ticha. Auta projížděla kolem jen sporadicky, ptáci spokojeně prozpěvovali z korun stromů na okolních políčkách a já byl spokojený. Byla to příjemná změna. »» Pokračování článku…

Stránka 1 z 212»