Aby bylo jasno – Indie mě fascinuje. Je pestrá, živelná, barevná, historická, pálivá, divoká i ospalá a v neposlední řadě neskutečně levná. Ale zároveň Indie je také žebrající, nepředstavitelně špinavá, nefungující, nelogická, únavná, hlučná, zanedbaná, páchne močí a hromadami odpadků… Tohle je Indie, kterou nesnáším. Nesnáším ji několikrát za den, jindy jí dám den dva šanci, aby mě posléze znovu nutila ji proklínat.

V Indii toho příliš mnoho nefunguje a to co stěží funguje, zkomplikují sami Indové. Jít si koupit jízdenky na autobus, nebo vlak, není v Indii tak triviální věcí. Stejně tak obyčejné cestování, jednání s úřady nebo i jen přihlášení do hotelu.

Indové totiž neznají ohleduplnost. Stát ve frontě kdekoli v Indii je boj. Doslova. Ostré lokty a trpělivost nesmí chybět. Desítky lidí se obvykle cpou přímo, bez čekání. Nastoupit do vlaku či autobusu je boj o místa a to, že chcete vystoupit, nikoho nezajímá. Hlavní je postarat se o sebe. Vystupující ať si poradí. Na stejném principu funguje i samotná doprava. Když v úzké ulici, kde není možnost vyhnout se, jedou proti sobě dvě vozidla, jen málokdy jeden z nich vycouvá. To raději řidiči za pomoci troubení pomalu hledají skulinky a krok za krokem se po centimetrech posouvají vpřed. Zpět se nejezdí. Už jen proto, že všechna zrcátka mají řidiči sklopená a prakticky nikdy je nepoužívají. Odtud ten svérázný, a pro Indii tak typický, systém oznamování své existence troubením. Troubím, tedy jedu. Pozor na mě. Nápisy na každém autě „Horn please“ k tomu ostatně vyzývají.

Jak vyčerpávající Indie umí být nám opět ukázaly první události po příletu do Delhi.

Nejpoužívanější vlakové nádraží v Delhi – New Delhi Railway Station – je poměrně rozlehlé, má 16 nástupišť a dva hlavní vchody z každé strany (denně vypravuje na 300 vlakových souprav). Po příjezdu z letiště jsme potřebovali ihned zakoupit jízdenky na večerní spoj. Ty se prodávaly na opačném konci, než jsme se nacházeli. Vstup na samotné nádraží je omezen rentgenovou kontrolou zavazadel. Hodili jsme tedy batohy na pás, prošli detekčními rámy, které se obratem rozezvučely (to tu ale nikoho nezajímá, stačí, že jste rámem prošli a kontrola tak byla provedena). Bereme batohy opět na ramena a zřízenec po nás chce platnou vlakovou jízdenku, která nás oprávní k vstupu na nádraží. „Nemáme. Potřebujeme jen na druhou stranu nádraží k přepážce, kde si jízdenku můžeme koupit.“ „Bez jízdenky na nádraží nemůžete,“ dostává se nám prosté odpovědi. „Jak si máme sakra zajistit jízdenku, když nás bez ní nepustíte si jí koupit?“ „To musíte objet a jít z druhé strany.“ Objet, znamená jet rikšou přibližně čtyři kilometry, než se ocitnete u druhého vchodu. „Ale dnes je neděle, to je pokladna stejně zavřená. To musíte jet taxíkem sem a sem, asi tři kilometry odtud a tam si jízdenky zakoupit.“ Bože, kolikrát už jsem v Indii slyšel, že je oficiální pokladna zavřená a stejně to byl nesmysl? Nevěřili jsme ani teď. Ale to už nám agilní zřízenec začínal malovat mapku a vedl nás k taxíku. Horko těžko jsme se ho zbavili a našli si jeden z dalších bočních vchodů na nádraží, který ve srovnání s rentgenovými kontrolami o kus dál, nikdo nehlídal. Když jsme scházeli ze schodů na správné straně nádraží, hned tu byl další zvědavý a aktivní Ind s otázkou. „Jo prodej jízdenek? Dneska je neděle a v neděli se tu jízdenky neprodávají. To musíte tam a tam!“ To je buďto spiknutí, nebo na tom snad bude něco pravdy? Stejně nevěřím. „Chci to vidět!“ Nenecháme se odradit. Vždyť jsme jen sto metrů od speciální kanceláře pro prodej jízdenek turistům nacházející se v prvním patře nádražní budovy. Zatímco Ind nám pořád něco hustí do hlavy o tom, že v neděli musíme kupovat jízdenky v centru Delhi a ne na nádraží, dojdeme pomalu ke schodišti k naší kanceláři. Už tady dole jsou vyvěšeny otvírací hodiny informující, že v neděli je otevřeno od 10:00 až do večera. „Vidíte, neděle být zavřeno. Musíte tam a tam. Pojďte, já vám zařídit taxík.“ Ind si nedá pokoj. Hodinky ukazují půl desáté ráno. Našeho „pomocníka“, stejně tak pár dalších, kteří se postupně připojili, už prostě ignorujeme. Úsměv pak vyvolá jen oficiální nádražní cedule upozorňující turisty, ať nevěří informacím o nefunkčnosti kanceláře pro prodej jízdenek a směle pokračují do prvního patra.

Všichni v Indii chtějí pomoci, všichni však zároveň chtějí dostat provizi za přivedeného zákazníka. Ať už v hotelu, luxusnější turistické prodejně nebo v turistické kanceláři. Když se vás taxikář v Indii zeptá, do jakého hotelu chcete odvést, obvykle vás pak do uvedeného hotelu doprovodí a řekne si na recepci o provizi, že vás do něj doporučil. Co na tom, že jste se sem rozhodli jet sami na radu Lonely Planet?

Kudy z toho ven? Nevěřit nikomu, jen sami sobě a o všem se přesvědčit. Smířit se s tím, že Indie je prostě postavená na hlavu a po pár dnech už najdete více trpělivosti. Ale stojí to sakra moc sil a to na Indii skutečně nesnáším…



Související články:


RSS

5 komentářů

  1. Můj otec pomalu na stará kolena začal před pár lety pracovně létat do Indie, takže z vyprávění taky tak nějak tuším, jak to tam skutečně chodí… a nejsem si jistý, zda-li je Indie právě zemí, kterou bych chtěl navštívit – přeci jenom potkávat snad na všech veřejnějších místech žebráky, kteří např. s dítětem v náručích pouze ukazují posuny rukou směrem k ústům, že asi mají hlad a že by rádi něco dostali.. no, nic pro mě. Každopádně jsem slyšel, že „bílého“ člověka si přeci jenom v Indii trochu více váží než pro ně „obyčejného“ Inda.. to jsem tedy slyšel od otce, který se přeci jenom v té Indii pohyboval v trochu bohatších sférách :). A ještě jedna zajímá věc o Indii, co mě právě napadla. Nevíte náhodou, proč když se ve zprávách objeví, že se narodilo dítě s nějakou genetickou anomálií nebo mutací, proč je to dítě snad v 95% z Indie? :D. Statisticky bych to čekal spíš z Číny, přeci jenom Indie ještě jedničkou v počtu obyvatel není…

    #1 Desinator (24.07.2011)
  2. #2 Desinator (27.07.2011)
  3. Nedavno som sa vratil z Indie a bol to neskutočne silný zážitok. Najlepšie bolo asi v Ladakhu kde sme strávili dva týždne a žijú tam fakt skvelý ludia a hlavne je tam na Indiu menej špiny a ta cesta tam cez tie vysokohorské sedlá bola fakt o gule :-D Srinagar,Manali,Amritsar a Agra boli tiež fajn hlavne ta hromadna stravovna v Amritsare…India je proste úžasná.

    #3 Martin (10.09.2011)
  4. S článkom súhlasím. Nebol som síce v Indii, ale filmy a TV správy stačia. Sú kultúrnejšie krajiny blízko v Európe.

    #4 Jorge (17.11.2011)
  5. Skvělý článek!
    Něco podobného jsem prožíval před čtyřmi roky a přesto se do Indie stále vracím a prožil jsem tu už více jak dvacet měsíců :-)
    Zážitky a zkušenosti a fotos z mých dlouhodobých pobytů v Indii: na nacaj.cz/indie

    #5 Mourek (13.01.2016)

Přidejte svůj komentář: