Jednou to přijít musí. Je jedno jestli jste na dovolené týden, měsíc nebo půl roku. V jeden okamžik si uvědomíte, že za pár dnů se vracíte domů a z právě prožívaných zážitků se stanou jen vzpomínky. Přepadne vás lehká melancholie, těšíte se domů, ale zároveň se vám z dovolené nechce. A pak je tu den návratu, poslední východ slunce, poslední koupel v ranním moři, poslední snídaně ve vaší oblíbené pouliční restauraci, poslední cesta místní dopravou, poslední rozloučení… dveře letadla se zavřou a vše končí. Stejně tak pro mě před třemi týdny…

Srí Lanka

Šest týdnů strávených v Pákistánu, Indii a Srí Lance uteklo jako voda. Odlétáte z rozpálených končin a vracíte se do promrzlé Evropy. Zpátky za svými blízkými, zpět do práce a k běžným povinnostem. Tyto okamžiky spojené s návraty jsou strašně zvláštní. Mísí se ve vás pocity všech druhů, ale jedna věc je zřejmá – dovolená skončila.

Přemýšlím jestli, a kdy, se do Indie a na Srí Lanku opět vrátím. V Indii jsem byl počtvrté, na Srí Lance s odstupem jednoho roku podruhé. Je na čase vyrazit do jiných končin, ale to jsem si říkal už několikrát. Indie a její okolí se pro mě stalo osudovou destinací. Neskutečně pestrá část světa s minimálními náklady na dopravu a pobyt dělají z Asie těžko překonatelného favorita. Ale už letos jsem zažíval v Indii pocity, které mi jasně dávaly na jevo, že je na čase vyrazit jinam. To co je pro člověka, který do Indie přijede poprvé, exotické, fantaskní, neuvěřitelné, se pro mě stalo samozřejmé, běžné a nepřekvapující. I tak ale nevěřím, že jsem tu byl naposledy…

Stejně jako loni, i letos mě čeká řada velmi krátkých cestování po Evropě. Zaletět si tu do Paříže, tu do Benátek, tamhle do Stockholmu či Istanbulu. Vždyť jen deset dnů po návratu ze Srí Lanky už jsem se procházel ulicemi Amsterdamu, v březnu letím do Švýcarska, Benátek a Milána. V dubnu znovu do Londýna…  Tohle je život, který mi snad nikdo nevezme a vzpomínky, zkušenosti a prožitky zůstanou navěky. A pak příjde zima, čas vánoc, čas na další delší cestu…


Pobyt v Pákistánu je neskutečně levný. Levnější, než Indie a levnější, než by kohokoli napadlo. Ve své podstatě se tu můžete potulovat za přibližně 100Kč/den a hlady neumřete. Na rozloučenou s Pákistánem shrnu ceny vybraných služeb a potravin.

Ubytování v levném hotelu (jedna osoba) 60Kč na 24 hodin
Internet (1 hodina) 6Kč
Autobusová doprava (Bahawalpur > Lahore, 14 hodin) 63Kč
Balená voda (500ml) 3,50Kč
Balená voda (2l) 7,50Kč
5 malých banánů 4Kč
Mandarinky (velká, 1 kus) 1Kč
Hamburger na ulici (bez masa) 6Kč
Zmrzlina Cornetto (Algida) 5Kč
Polévka na ulici 2,50Kč
Smažené občerstvení na ulici (Samosa, Pakora, 100g) 5Kč
Zinger v KFC 45Kč
Brambůrky Lays 6Kč
Holení u holiče 7,50Kč

V podobném duchu se nesou i ceny ostatních výrobků. Za 3000Kč na měsíc se dá v Pákistánu žít bez větších problémů. Nádhera….


Pákistán, Bohem i Alláhem dávno zapomenutá země a tisíce minaretu volající své modlitby směrem do Mekky to nezmění. Čas se tu již dávno zastavil. Možná jednoho dne přijde změna, snad když vláda přestane utrácet čtvrtinu svého státního rozpočtu za armádní výdaje. Snad…

Od Lahore směrem na jih nenajde člověk nic než zaprášenou krajinu, která se změnila ve skládku odpadků, miliony lidí plní úzké uličky hustě zastavěných měst o která se nikdo nestará. Nové betonové domky stavěné chaoticky na každém volném prostranství mezi desítkami jiných rozpadajících se domů. Vpravo půl domu chybí, vlevo brzy spadne dům celý a naproti vám nově postavené betonové hřiště pro děti, které se do roka zcela bez pochyb změní v ruiny a vhodné místo pro další hory odpadků. Když se v tomto světě denně pohybujete, zvyknete si, ale i tak ve vás přetrvá ten skličující pocit a ve skrytu duše si říkáte, že této zemi už není pomoci.

S odpadky obecně si tu nikdo hlavu neláme. Odpadkové koše prakticky neexistují a vše přebytečné končí pod nohami. Je jedno jestli jdete po ulici, sedíte na nádraží nebo jedete dálkovým autobusem. Stačí pár hodin a při výstupu z dopravního prostředku odkopáváte obaly od jídla a pod nohami vám křupou skořápky od oříšku, na kterých před půl hodinou ulítávala mladá rodina na sedadle před vámi a jejich ruce zbytky jídla podvědomě shrnuly do uličky.

Když jsem odjížděl z Lahore směrem k hranicím s Indií, ptal se mě jeden místní, co jsem na jihu Pákistánu vlastně dělal: „Vždyť tam není nic k vidění,“ povídá s úsměvem ve tváři. „Je dobré vidět, že tu nic k vidění není.“ Odpovídám se stejným úsměvem.

Jsem rád, že jsem do Pákistánu vydal. V mnohém připomíná Indii, ale ta záplava chutí, barev a historie, kterou nabízí Indie, Pákistán prostě nemůže nabídnout. Jen ti lidé jsou stejně přátelští na obou stranách hranice. Bez ohledu na to, jak moc se vzájemně nesnáší. Jejich dobrosrdečnost a věčné úsměvy jsou prostě fajn. A o tom to cestování vlastně je. Je jednoduché ležet u bazénu v hotelovém komplexu, ale je lepší ochutnat všechny chutě světa, ty hořké i ty sladké.


Prodej cerstvych Kurat from robertstipek on Vimeo.


Jsou místa na Zemi, kde se zastavil čas. Na ostrově Papua Nová Guinea žijí lidé stejně jako před tisíci lety, v Pákistánu se svět přestal točit někdy v 18. století. Ano, je tu přeci jen něco nového… auta, mobilní telefony, masové využití betonu… samotný způsob života místních se však prakticky nezměnil.

V Karáčí jsem se vydal na návštěvu místní prádelny pod otevřeným nebem. Plocha malého fotbalového hřiště ověšená stovkami kusu sušícího se prádla pohybující se s každým poryvem větru a do toho muži peroucí spousty hromad prádla patřící lidem z blízkého okolí. Vybetonované boxy s vodou nad kolena a v nich postavy v pravidelném rytmu mlátící namydlenými kusy mokrých oděvů do rovné plochy před sebou. Namáhavá práce od rána do večera, 5 PKR (cca 1,20Kč) za každý kus oděvu, bez rozdílu. »» Pokračování článku…


Je 24.12.2008, Štědrý den. Po ulicích se prohání děti v kulichu a se šálou kolem krku. Přesto je všechno jinak, než by mělo být. Je 25 stupňů, slunce na obloze bez jediného mráčku, místo sněhu se všude vznáší nepříjemný prach a místo rozhlasových koled zní nad městem melodické volání z okolních minaretů o tom, že Alláh je věčný. Vítejte v Pákistánu, ve městě Bahawalpur.

Sedím na volném prostranství uvnitř místní mešity Al Saadiq, jediného místa široko daleko, kde je klid, lidé jsou zapomenuti v přilehlých uličkách mezi stovkami obchůdků a já můžu konečně nerušeně vzpomínat na domov, na to jak se teď v Česku schází rodiny aby si za pár hodin rozdali vánoční dárky. Lehce sentimentální nálada na mě dopadla už před pár dny, kdy jsem zašel do jednoho kostela v Karáčí, kde pod blikajícímí světýlky zářil malý betlém. Co naplat. Poprvé jsem na vánoce mimo Českou republiku.

Dnešním dnem už je to také prakticky týden, co jsem v Pákistánu. Putuju pomalu, na místech kam dojedu zůstávám déle než bych kdy dřív chtěl. Má to své kouzlo. Lidé na ulici už vás poznávají, prodavači na vás s pozdravem mávají a jdou vám každý den s úsměvem podat ruku na pozdrav.

Pákistán není země výrazně turisticky atraktivní. Výjimečných památek je tu poskrovnu, vetšinu území pokrývá poušť, Není divu, že většina lidí Pákistánem jen projíždí na cestě do Indie, nebo se vydávají po legendární Karákoram Highway na sever skrz horské průsmyky směrem do Číny. Ve srovnání s Indii je Pákistán chudší o Hinduismus oslavující desítky fantaskních bohů, barevné stavby odrážející luxus indických maháradžů. To co je na Pákistánu zajímavé jsou lidé a zážitky s nimi spojené. Není nad zkušenosti,které vám tento svět nabízí.

Pomalu, ale jistě, se i já budu přesouvat na sever přes Lahore k hranicím s Indií, kde bych se znovu rád vrátil na některá má oblíbená místa. Kdo ví jak dlouho mi to bude ještě trvat. Teď jdu ale setřít vrstvu prachu, který stihl za tu chvilku pokrýt celý monitor mého notebooku a vyrážím zpět do horkých uliček. Ikdyž, zas tak horké se místním pravděpodobně nezdají. Snad proto jsou teple oblečeni. V létě tu bývá obvykle 48 stupňů, takže současných 25 je vlastně docela zima…


Přesun více na sever proběhne přes noc. Je rozhodnuto, jízdenka na vlak je po hodině a půl ve frontě plné předbíhajícících pákistánských floutků vybojována. (Ženy určitě předbíhají taky, ale na to maji svou vlastní frontu.) Za sympatických 510 PKR (120Kč) pojedu ekonomickou třídou, bez lehátka, celou noc do Bahawalpuru, kam dorazím po cca 14 hodinách něco po poledni druhého dne. To bude zase legrace :) Na obrázku je fotografie jízdenky, kde mě prodejce pojmenoval jako Mr. Robert. Ono nás víc stejného jména stejně nepojede. Stále jsem totiž nepotkal jediného cizince. »» Pokračování článku…


Karáčí, město 18 milionů obyvatel. Rušné, špinavé a přesto pestré a barevné. Nenajdete tu žádné památky, které vás oněmí úžasem a přesto se tu spokojeně potloukám už třetí den. Ano, přiznávám, první den se nedá moc počítat. Těch 20 hodin spánku jej poněkud vymazalo, ale druhý den, kdy jsem se v dešti toulal místními uličkami a schovával se před přívaly vody pod kopulí mešity Masjid e-Tooba (největší mešita na světě s jediným dómem), už stály rozhodně za to. »» Pokračování článku…

Strana 1 z 212