Karáčí, město 18 milionů obyvatel. Rušné, špinavé a přesto pestré a barevné. Nenajdete tu žádné památky, které vás oněmí úžasem a přesto se tu spokojeně potloukám už třetí den. Ano, přiznávám, první den se nedá moc počítat. Těch 20 hodin spánku jej poněkud vymazalo, ale druhý den, kdy jsem se v dešti toulal místními uličkami a schovával se před přívaly vody pod kopulí mešity Masjid e-Tooba (největší mešita na světě s jediným dómem), už stály rozhodně za to.

Flákám se tu, nezapírám, ale to je na nezávislém cestování tak krásné. Nikdo vás nehoní od jedné památky ke druhé, nikdo nemává potrhle deštníkem ve vzduchu abyste neztratili svého průvodce… Sám si určuji tempo i směr, když se mi někde líbí, zůstanu.

Dnešní den se konečně ukázalo slunce, mraky se zcela vytratily a já si naplánoval obhlídku několika míst v Karáčí, o kterých se zmiňuje internet. Ale jak už jsem předeslal, plán je jedna věc, ale pokud se věci vyvinou jinak, zajímavěji, nebráním se a jdu tam, kam mě nové možnosti pomalu, ale jistě, vedou.

Karáčí leží na břehu Arabského moře, písečné pláže střídají mokřady a celá scenérie se táhne od obzoru k obzoru. Taxíkem za 300 pákistánských rupií (cca 75Kč) jsem se nechal odvést na Clifton beach. Populární písečnou pláž, kam vyráží místní rodiny s dětmi na procházku, svézt se na pestře vyzdobených velbloudech, pomalovaných koních, nebo jen tak smočit nohy po kotníky v přívalech vln. I přesto, že je sobota, pláž byla téměř liduprázdná. Pár rodin sedělo u betonových stánků s občerstvením a velbloudí průvodci zkoušeli své štěstí. Bylo příjemné konečně zmizet od věčného hluku projíždějících nákladních vozů a pomalovaných autobusů. Jen šumění moře a z dálky slabý zvuk velkoměsta…

Malá vsuvka: Když se v Evropě řekne pláž, každý si představí turistickou lokalitu, restaurace s výhledem na moře, servis, čistý písek a desítky lehátek zastíněnými slunečníky. Zapomeňme na tuhle představu. Jsme v Asii. Clifton beach je špinavá pláž plná odpadků, naplavenin, v moři se nikdo necachtá a silnici u pláže nelemují luxusní hotely, ale přízemní polorozbořené domky a slumy. Přesto má i tohle místo svou atmosféru.

Nenápadně jsem zapadl mezi sedící pákistánské rodinky, tak nenápadně jak jen široko daleko jediný cizinec může. Seděl jsem na lavičce u stolku, popíjel přeslazenou pákistánskou Pepsi, když brzy slyším mladé pákistánské hlasy, které napůl anglicky spekulují jak mě oslovit a jestli to není hloupé. Přesto brzy přišli. Pět místních studentů, kteří zcela změnili plány mého odpoledne. Naštěstí.

Kluci Omair a Nafeh spolu s vysmátými holkami jménem Fatima, Hina a Anah. Jedna zvědavá otázka brzy střídala druhou. Ano, v Pákistánu se mi líbí, ano jsme tu poprvé, ne, ještě jsem v Lahore nebyl, ne, nejsem ženatý, ano chutná mi alkohol, cože? vy smíte kupovat alkohol jen pokud máte licenci? Hm, a že nevíte ani jak se o licenci žádá? Kolik vám je let? 22. Hm. Co děláte takhle v sobotu večer? Cože? Vy holky nesmíte chodit ven po sedmé hodině? Jo jen na výjimečné akce jako oslava narozenin, ale blízko vašeho domu, že to je oficiálně zakázáno, aha, zajímavé…

Slova střídala slova, otázky jedna druhou, až se nás brzy všech šest mačkalo v malém autě kterým Omair vyrazil k jejich škole umění, kde všichni studují. Karachi school of Art je soukromou školou, kde zápisné přijde na 17000 rupií (cca 4200Kč) a měsíčně dalších 5500 (1400Kč). Na místní poměry nemalé částky. Na oplátku je ale škola velmi dobře vybavena. Omair mě zavedl do školy, kde i v sobotu probíhá pravidelná výuka (jediným volným dnem je neděle). Studenti zrovna v uvolněné atmosféře modelovali z hlíny keramické předměty. V rychlosti jsem si popovídal s mladou profesorkou a už už mě moji průvodci vedli do prvního patra kde právě probíhala výstava prací studentů posledního ročníku. Malby, fotografie, sochy i trojrozměrné objekty byly celkem ve třech místnostech. U většiny prací jsem si mohl popovídat s jejich autory a kdo ví, třeba jsem měl tu čest mluvit s někým, kdo se jednou stane pákistánským národním umělcem. Svačina v místní „kantýně“ kterou nahrazovala malá budka s plynovým vařičem bohatě postačila. Trojhránkové samosy, které už velmi dobře znám z Indie, doplněné o rolky plněné zeleninou a typický kořeněný čaj s mlékem, chutnaly výborně. Už jen zajít za zástupcem ředitelky školy, popovídat si o historii a budoucnosti školy, pochválit práce absolventů a vydat se zpět do ulic Karáčí.

Není nad náhodná setkání a program, který si nedokážete naplánovat i kdybyste chtěli. Vím, že tyhle studenti z Karachi school of Arts mají před sebou velké možnosti a mají rozhodně lepší vyhlídky než miliony jiných, kteří se dnem i nocí vynořují ze špinavých uliček kde se narodili a s největší pravděpodobností i bez zájmu ostatních zemřou. Vždyť jen negramotnost v Pákistánu dosahuje 43%. Jsem rád za možnost, kterou mi Fatima, Omair, Hina, Nafeh a Anah dali tím, že jsem mohl poznat jejich školu, spolužáky i svět, ve kterém se od rána do večera pohybují. Teď už je ale večer, slunce dávno zapadlo a já přemýšlím kam se zítra vydám. Na sever, to je jisté, ale přiznejme si, s průvodcem Lonely Planet, který mi v Praze nestihl včas dorazit, by se cíl zítřejší cesty vybíral snáz. Nechám se překvapit kde skončím. Až tam budu, dám vědět :)

SOUVISEJÍCÍ FOTOGRAFIE:

Fatima Nafeh Omair
Školní výstava 3 Školní výstava Školní výstava 2

PS: Protože řadu z vás zajímá copak tu mají dobrého (že Dane?) tak jsem si odskočil do temných uliček pro něco nevábně vypadajícího, ale překvapivě dobře chutnajícího. Pouliční hamburger bez masa. Smažené vejce, rajčátko, cibule, čili, kečup. Dobře to chutná, nevěříte? Nevěřte si :) Už jsem to beztak snědl.

Hamburger

A ještě drobnost. Jen takový výhled z okna mého hotelu. Pro představu. Nic víc, nic míň.

Hotel v Karaci from robertstipek on Vimeo.



Související články:


RSS

3 komentáře

  1. Kamarade, jak to ctu, mam pocit, jako bych tam byl. Uplne si to predstavuju a moc ti to preju. Az se vratis, musis povypravet. Dame neco dobreho a sednem nekam do baru. Hlavne ne v Szenamu, tak je vzdycky malo casu.

    #1 Word (21.12.2008)
  2. cauky robe, koukam ze si to pekne uzivas..to je fajn! doufam, ze mi taky povis zazitky z cest, tez mimo seznam:)) uzivej si to a prispivej dalsimi clanky..mej se krasne papa

    #2 kaca (23.12.2008)
  3. S chutí jsem si pročetl tento příspěvek, je fajn že si také poznal pár domorodců – od nich je zase dobrej impuls že se seznámit chtějí, třeba je to naděje do budoucna že se různé spory a konflikty v této oblasti dají řešit také diskusí :-)

    Nic jdu číst dál, měl jsem teď trochu prodlevu – učim se na zkoušky :-(

    #3 Pepa (25.12.2008)

Přidejte svůj komentář: