Jednou to přijít musí. Je jedno jestli jste na dovolené týden, měsíc nebo půl roku. V jeden okamžik si uvědomíte, že za pár dnů se vracíte domů a z právě prožívaných zážitků se stanou jen vzpomínky. Přepadne vás lehká melancholie, těšíte se domů, ale zároveň se vám z dovolené nechce. A pak je tu den návratu, poslední východ slunce, poslední koupel v ranním moři, poslední snídaně ve vaší oblíbené pouliční restauraci, poslední cesta místní dopravou, poslední rozloučení… dveře letadla se zavřou a vše končí. Stejně tak pro mě před třemi týdny…
Šest týdnů strávených v Pákistánu, Indii a Srí Lance uteklo jako voda. Odlétáte z rozpálených končin a vracíte se do promrzlé Evropy. Zpátky za svými blízkými, zpět do práce a k běžným povinnostem. Tyto okamžiky spojené s návraty jsou strašně zvláštní. Mísí se ve vás pocity všech druhů, ale jedna věc je zřejmá – dovolená skončila.
Přemýšlím jestli, a kdy, se do Indie a na Srí Lanku opět vrátím. V Indii jsem byl počtvrté, na Srí Lance s odstupem jednoho roku podruhé. Je na čase vyrazit do jiných končin, ale to jsem si říkal už několikrát. Indie a její okolí se pro mě stalo osudovou destinací. Neskutečně pestrá část světa s minimálními náklady na dopravu a pobyt dělají z Asie těžko překonatelného favorita. Ale už letos jsem zažíval v Indii pocity, které mi jasně dávaly na jevo, že je na čase vyrazit jinam. To co je pro člověka, který do Indie přijede poprvé, exotické, fantaskní, neuvěřitelné, se pro mě stalo samozřejmé, běžné a nepřekvapující. I tak ale nevěřím, že jsem tu byl naposledy…
Stejně jako loni, i letos mě čeká řada velmi krátkých cestování po Evropě. Zaletět si tu do Paříže, tu do Benátek, tamhle do Stockholmu či Istanbulu. Vždyť jen deset dnů po návratu ze Srí Lanky už jsem se procházel ulicemi Amsterdamu, v březnu letím do Švýcarska, Benátek a Milána. V dubnu znovu do Londýna… Tohle je život, který mi snad nikdo nevezme a vzpomínky, zkušenosti a prožitky zůstanou navěky. A pak příjde zima, čas vánoc, čas na další delší cestu…
