Každá mince má dvě strany. Tou odvrácenou stranou Srí Lanky je její severní část. Najděte si na mapě městečko Omantai, udělejte přímku, pridejte oblast severne od Trincomalee a získáte severní cíp, který byl pod kontrolou organizace Tygři osvobození tamilského Ilámu (Liberation Tigers of Tamil Eelam, LTTE) – spíše známou zkráceně jako Tamilští tygři.

LTTE vznikla v sedmdesátých letech jako seskupení nespokojených mladých Tamilů v reakci na desetiletí oficiální diskriminace sinhálskou vládou z Kolomba. V roce 1983 odstartovali občanskou válku, která se s přestávkami vede dodnes. Byla to údajně právě LTTE, která poprvé přišla se sebevražednými útoky, které si následně osvojily militantní palestinské organizace, jako je například Hamás. Mezi jejich oběti patří i bývalý indický premiér Rádžív Gándhí, který zemřel v roce 1991.

Před rokem srílanská armáda ukončila krátké příměří a začala Tamilské tygry aktivně potlačovat. V těchto dnech se podařilo armádě získat zpět pod kontrolu strategickou dálnici A9 vedoucí do Jaffny a zbytek Tygrů byl zatlačen na severovýchod země.

Sever a jih. Bohatý a chudý bratr. Tamilský sever byl vždy jihem přehlížen a do těchto končin neproudily prakticky žádné finanční prostředky. Zatímco na jihu brázdí autobusy upravené silnice, na severu jste rádi když asfaltu zbylo tak na jeden jízdní pruh a šikovné ruce řidičů se stihnou vyhnout nepříjemným prohlubním, tsunami v roce 2004 na situaci moc nepřidalo. Přesto je sever zajímavý. Příroda tu vykouzlila malebné scenérie. Není divu, že právě na severu najdete několik krásných přírodních rezervací a vy máte pocit, že jste v krajině, kde lišky dávají dobrou noc. (Pokracovani clanku…)

Madhu - Brana u prijezdove cesty ke kostelu Panny Marie z Madhu. Stale pod kontrolou armady.
»» Pokračování článku…


Posledni dny byly ve znameni neustalych presunu. Z Varanasi prelet letadlem do Delhi, druhy den z Delhi prelet do Chennai, spanek na vlakovem nadrazi a rano v 07:30 uz odlet smer Sri Lanka. Nastal cas zaslouzeneho odpocinku. Tedy snad. Prozatim ale prvni kroky smerovaly hned do more. Jak malo staci ke stesti :)

Dnes rano uz ale zacal dalsi presun. Kdyz jsem projizdel Sri Lanku presne pred rokem, diky obnoveni valecneho konfliktu mezi srilanskou armadou a mistnimi rebely – Tamilskymi tygry – rozhodl jsem se vynechat cestu na sever ostrova. Exploze autobusu ukoncily primeri jen tyden pred mym prijezdem. A jako by to bylo symbolicke, rok se s rokem sesel a srilanska armada prakticky eliminovala Tamilske tygry. Jeste pred rokem byl temer cely sever ostrova pod jejich ozbrojenou kontrolou. Pred dvema dny, v patek, dobyla srilanska armada cely prusmyk Elephant Pass, jedinou spojnici mezi severnim mestem Jaffna a zbytkem ostrova.

Strategickou dalnici A9 nyni kontroluje srilanska armada a cesta do Jaffny je tedy volna. A prave touto cestou bych se rad vydal. Z mesta Anuradhapura, kde jsem prave ted, se rano presunu do mesta Vavuniya a zde se uvidi jak moc je dalnice A9 prujezdna a zaroven jakym dopravnim prostredkem se bude mozne po ni vydat. Cesta vede pres mesto Kilinochi, dobyte armadou pred tydnem, az do samotne Jaffny. Jestli uz tu jezdi nejaka hromadna doprava, jestli je cesta opravdu prujezdna, jestli me armada vubec pusti, to vse se uvidi zitra. Jiste je, ze pokryti mobilnim signalem a pripadnym internetem bude mizive a tak budu pravdepodobne pristich nekolik dnu mimo spojeni. Bude to jiste zajimava cesta…

Sri Lanka. leden 2008


Cesta mi trvala 41hodin bez přestávek. Ale jsem tu. Mé nejoblíbenější město v Indii – Varanasi. Město, které nabízí prakticky vše, co může Indie nabídnout.

Svaté město ležící na břehu řeky Gangy, ke které vedou přes tři kilometry schodišť, schodů a schůdků neboli ghátů. Každý den, od rána do večera, k řece proudí tisíce poutníků i místních obyvatel, aby se v řece mohli vykoupat a další tisíce doprovází své zesnulé, aby se s nimi zde mohli naposledy rozloučit, než jejich těla shoří na dřevěných hranicích ghátu Manikarnika.

Varanasi je tak pestré. Neskutečně pestré. Úzké uličky plné obchůdků, vývařoven, zapadlých koutů s prodavači žvýkacího tabáku, svatyň a chrámů, holičů a krejčích, kteří od úsvitu šijí na svých historických strojích, které pamatují naše babičky a prababičky. Uličky tak úzké, že se jen ztěží vyhnete krávě, která laxně kráčí proti vám, tak klikaté, že se v nich během okamžiku snadno ztratíte. »» Pokračování článku…


Psalo se patnácté století, malý Kryštof Kolumbus si možná ještě někde v daleké Evropě hrál s loďkou ve vaně, a mocný Rao Jodha začal budovat město zvané Jodhpur. Dnes druhé největší město indického Radžastánu. Stovky malých modrých domků vystavěných podél úzkých uliček tvořící historické staré město, rámované majestátní pevností Meherangarh, kterou stále vlastní místní Maháradža.

Jodhpur mi opět po delší době připomněl, jak fascinující dokáže Indie být. Když se každé ráno probudíte a posadíte se na střechu svého hotýlku, popíjíte indický čaj a sledujete jak horké slunce rozzáří obrovskou pevnost vzdálenou jen pár stovek metrů od vás. Pak vyjdete do ulic, vyhnete se skupině krav, která ospale kráčí proti vám, míjíte staré budovy dýchající historií, malby zdobených slonů s bojovníky na jejich hřbetech vás sledují z každého druhého domu a pak dojdete do centra, kde už z dálky zdraví Vicky, osmnáctiletý prodavač výborných omelet se sýrem, a začíná připravovat vaši snídani… (Pokračování článku…)

Jodhpur »» Pokračování článku…


Indie ve dne a Indie v noci jsou dva zcela rozdilne svety. Nejvic je to patrne po samotnem priletu. Mezinarodni letecke linky tu pristavaji velmi často kolem pulnoci a tak na turisty ceka uvodni sok v podobe neosvetlenych ulic, temnych zakouti, desitek spicich lidi na ulicich zabalenych do velkeho kusu latky a vzdalene pripominajici mrtvoly cekajici na odvoz, potulujici se skupiny krav, rvouci se potulni psi na hromade odpadku, smog, prach, smrad. Skvele uvitani.

Pak prijde rano. Stovky obchudku vytahnou sve rolety, slunce rozzari krasy chatrajicich historickych budov, zeny ve svých nadherne barevnych sari se prochazi po zeleninovem trhu, bez prestani troubici riksove se ladne protahuji kazdou skulinou mezi chodci na silnici, město ozije a vy vidite tu druhou Indii… Barevnou, vonavou, neskutecnou, vabici i odpudivou. Místo ktere milujete nebo nesnasite. To vse do chvile, nez zapadne slunce a město se opet ponori do sklicujici temne rise, ktera vas zene domu abyste tu preckali nez prijde další indicky novy den…

Chram v Jodhpuru


Další Silvestr strávený v Indii. Už potřetí jsem oslavil příchod nového roku o čtyři a půl hodiny dříve než všichni známí doma v Česku. Poprvé to bylo někdy před třemi lety, čekal jsem tenkrát na nádraží na příjezd nočního vlaku. Vlak přijel, ručičky na hodinkách se přehouply do nového roku, ale nikoho v mém okolí to nezajímalo. Popřál jsem si šťastný nový rok a šel hned spát na horní lehátko špinavého indického vlaku. Podruhé to bylo přesně před rokem. 31.12.2008 jsem právě přiletěl do Indie a lehce přešlý se sám toulal městem a hledal nějaký bar v lepším hotelu (jinde bary ve většině Indie nenajdete) kde bych mohl alespoň sedět mezi lidmi a přivedl se na jiné myšlenky. Moje snaha byla marná a tak jsem příchod nového roku spokojeně prospal v temném hotelovém pokoji bez oken. Ten včerejší Silvestr už jsem chtěl pojmout trochu jinak… »» Pokračování článku…


Z Lahore na jediný hraniční přechod mezi Pákistánem a Indií je to v podstatě kousek. Městský autobus číslo 4 vás od vlakového nádraží dopraví během půlhodinky do malého pohraničního městečka za necelých 5Kč a odtud je to na hranice už jen sedm kilometrů. Cestu vám pak rádi zkrátí rikšové za pár korun.

Hned po příjezdu na mě volal jeden místní prodejce, který si prostě chtěl povídat. Svou velmi dobrou angličtinou kladl jednu otázku za druhou a postupně mi představil i své dva malé syny. Jako pohoštění jsem dostal čerstvý mrkvový džus a v příjemné atmosféře zde strávil necelou čtvrthodinku. Vydal jsem se pak dál hlavní ulici směrem k hranicím a po chvíli zjistil, že už tu nejsou žádní rikšové, které bych mohl odmítat. Naopak. Teď bych spíš nějakého potřeboval, ale vracet se mi zpátky nechtělo a tak jsem šel a šel. Po chvíli se u mě zastavil mladík na motorce, jestli prý nechci svézt. Mé argumenty, že mám těžký batoh ho neodradily a tak mě odvezl až téměř na hranice. Zbylých 500 metrů jsem si kráčel mlhou hustou tak, že by se dala krájet a užíval si poprvé na cestě nádherného ticha. Auta projížděla kolem jen sporadicky, ptáci spokojeně prozpěvovali z korun stromů na okolních políčkách a já byl spokojený. Byla to příjemná změna. »» Pokračování článku…