- Datum vydání:28.10.2012
- Komentáře:Žádný komentář
- Kategorie:Filipíny 2012
Před třemi lety jsem tu slavil příchod nového roku a tohle ospalé městečko se od té doby vlastně vůbec nezměnilo. Míjím zápraží domu, kde jsme tehdy o půlnoci s místními popíjeli pálenku z cukrové třtiny, za rohem kostel kde se po půlnoční mši tancovaly místní tance, z karaoke baru stalé zní za uši tahající popěvky a divoká řeka protínající město nezastavitelně hučí do noci…
Banaue ukryté v Kordillerách severního Luzonu, nějakých 10 hodin autobusem od Manily, láká na výpravy za terasovitými rýžovými políčky, které tu po dva tisíce let budují příslušníci horských kmenů Ifugao. Tvarují místní krajinou po desítky kilometrů, zařezávají se do kopců v nejnedostupnějších místech. Když si prohlížíme v banauském zapadlém muzeu dobové nástroje používané ještě před sto lety, zůstává rozum stát. Malé postavičky kolem metru padesát oděné do bederních roušek, kameny rozbíjející o jiné kameny a krajinu tvarující jen ostrým dřevěným kůlem.
Není možné vynechat výpravu za snad nejznámějšími výhledy nabízející vesnice Batad. Stejně jako před lety vyrážíme na cestu pěšky. Ignorujeme nabídky na odvoz za přehnané částky a užíváme si výhledy do krajiny, máváme na pozdrav malým dětem a děkujeme za lehce podmračenou oblohu snižující teplotu už tak horkého dne. Moc turistů tuto trasu pěšky nechodí, o to upřímnější jsou pozdravy místních žijící si své životy v domcích balancujících na hraně hlubokých srázů do údolí.
SOUVISEJÍCÍ FOTOGRAFIE:
Z Banaue se cesta klikatí přibližně dvanáct kilometrů k odbočce směrem na Batad. Odtud je to kilometr a půl do prudkého kopce a další více než hodinu klesání vyšlapanou stezkou napříč džunglí. My s Ondrou si poslední dva kilometry před odbočkou usnadňujeme, když se necháváme za úplatu svézt minivanem. Moc dobře si pamatuju, jak jsem posledně celou cestu šel pěšky s vidinou, že zpátky se svezu, ale na cestě zpět mě neminul nikdo, kdo by mě zpět do Banaue přiblížil. Jej, jak tenkrát bolely nohy… Je tedy lepší šetřit síly, co kdyby…
Ani letos pohled na Batad nezklamal. Po vrstevnicích vykrojené jedno políčko za druhým a uprostřed miniaturní vesnice. Sejít do ní je snazší, než téměř hodinový výstup zpět. Pod nohami se nám motá potulný pes, z dáli se ozývá smích dětí, štěkot psů i kokrhání kohoutů… Brzy se slunce snáší k horizontu a naše nohy si znovu hledají cestu zpět. Úlevou je nám jízda na střeše filipínského jeepney, ze kterého seskakujeme až u našeho hotýlku. Brzy sedíme na terase, pozorujeme, jak slunce mizí za kopci a oblohu halí první velká mračna. Usínáme snadno. Řeka v údolí stále burácí a do zvuků vody narážející na horské kameny se přidává déšť. Končí další běžný den na Filipínách…
Žádné komentáře