Nádech, výdech. Nádech, výdech. Tvař ukrytá za potapěčskou maskou a šnorchl vztyčený nad hladinou. Moře pohupuje tělem v nepravidelném rytmu a oči sledují ten neskutečný život pod hladinou…
Jen co by jeepney popojel z města Dumaguete na ostrově Negros do malé rybářské vesnice Malatapay, jen co by malý člun pro čtyři pasažéry přes osm kilometrů po moři přeplul. Ani se nenadějeme a jsme na ostrově Apo. Ostrově, který napříč přejdete za půl hodiny, ostrov obklopený korálovými útesy a barevným podmořským světem. Necelé dva kilometry na délku plné kopcovitého terénu a prosté vesnice postavené z vlnitého plechu a palmového listí. Domov pro 850 obyvatel, místo kde se pod nohami motají rozesmáté děti s hlubokýma očima a úsměvem od ucha k uchu a kde rybáři chystají své sítě na noční rybolov.
Stačí pár kilometrů od břehu a člověk se rázem ocitá mimo realitu. Odříznutí od civilizace usnadněje nedostupnost elektřiny na celém ostrově, která běží jen po tři hodiny od šesti večer. Po deváté rázem padne tma a na dalších 24 hodin je ostrov opět bez proudu. Člověk najednou neřeší běžné starosti a přizpůsobí své rytmy životu na ostrově se vším co k tomu patří.
Ráno vstát, nasadit vybavení na šnorchlování a jít si zaplavat s metrovými želvami, které pod hladinou ladně plují po vašem boku. Pozorovat vlnění korálů a barevný rej ryb všude kolem vás. Projít se na vyhlídku k majáku, na nejvyšší místo ostrova, hledat malé liduprázdné pláže nebo jen tak šourat nohama po vesnici. „Hello“ ozývá se zprava.“Good morning“ ozýva se zleva. Do toho vzápetí malé děti vykřikující své „Helooooou“ a radující sez našich reakcí. Svět se najednou točí pomaleji a na dva dny se zpomalujeme společné s ním…
Jsou věci, které prostě nenaplánujete. Během cest se vám mění pod rukama i pod nohama a nic nenaděláte. Stějně tak tomu bylo ve městě Naga.
Náš časně ranní příjezd kolem půl čtvrté nebyl pravda ideální. Přesto jsme si našli poměrně rychle ubytování a na pár hodin ještě ulehli. Hlavním plánem byl dvoudenní trek na sopku Mt. Isarog (2000 m.n.m.) ležící ve stejnojmenném národním parku. Pro trek je zapotřebí místní průvodce (s vybavením) a úřední povolení. Myšlenka vyrazit ještě ten samý den po příjezdu nebyla reálná. Sledujíce podmračenou oblohu jsme alespoň vyrazili sjednat průvodce a povolení pro druhý den. (Pokračování článku…)
© Robert Štípek, Vyhlížení žraloků obrovských, Donsol, Filipíny 2012.
»» Pokračování článku…
Před třemi lety jsem tu slavil příchod nového roku a tohle ospalé městečko se od té doby vlastně vůbec nezměnilo. Míjím zápraží domu, kde jsme tehdy o půlnoci s místními popíjeli pálenku z cukrové třtiny, za rohem kostel kde se po půlnoční mši tancovaly místní tance, z karaoke baru stalé zní za uši tahající popěvky a divoká řeka protínající město nezastavitelně hučí do noci…
Banaue ukryté v Kordillerách severního Luzonu, nějakých 10 hodin autobusem od Manily, láká na výpravy za terasovitými rýžovými políčky, které tu po dva tisíce let budují příslušníci horských kmenů Ifugao. Tvarují místní krajinou po desítky kilometrů, zařezávají se do kopců v nejnedostupnějších místech. Když si prohlížíme v banauském zapadlém muzeu dobové nástroje používané ještě před sto lety, zůstává rozum stát. Malé postavičky kolem metru padesát oděné do bederních roušek, kameny rozbíjející o jiné kameny a krajinu tvarující jen ostrým dřevěným kůlem. »» Pokračování článku…
Za okny rozkodrcaného autobusu jen temno, před mrazivýn vzduchem nekontrolované klimatizace se skrývám pod kapucí. Tři hodiny jízdy za mnou, dalších šest předemnou. Další noc bez pořádné postele. Opouštím kordilery severního Luzonu vstříc hlavnímu městu Filipín – Manile.
Nejsou tomu ani tři roky a znovu se toulám Filipínami. Tentokrát se svým kolegou a kamarádem Ondrou. Znovu se tak vracím na místa mě známá a předemnou je řada dalších, které na mé objevy teprve čekají…
Tři týdny jsou tak akorát znovu prolézat hory poseté rýžovými terasami kolem Sagady a Banaue, počítát kopce na ostrově Bohol, šnorchlovat mezi korálovými útesy společně se žraloky obrovskými, pokusit se vystoupat na vrchol sopky Mt. Isarog, sledovat kohoutí zápasy a popíjet levné filipínské pivo San Miguel…
Japonsko nepatří mezi turisticky nejlevnější země. Nostalgicky zamačkávam slzu při vzpomínkách na 250Kč denních výdajů při putování Indií. Ještě týden před odletem to vypadalo, že zůstaneme doma. Upomínání mých neplatících klientů nepomáhalo a Aničky studentský účet byl jen nesmělou kapkou v moři. Odletěli jsme. Výše rozpočtu však znamenala výrazné omezení možností pohybu po japonských ostrovech. Rozhodli jsme se soustředit „jen“ na okolí Tokia. Od prvních dnů jsme trochu improvizovali a rozhodovali o dalších krocích ze dne na den.
Pro zajímavost, celkové výdaje na 14 dnů v Japonsku pro dvě osoby vyšly na 40 000 Kč. Nepočítám náklady na dopravu do Japonska a zpět. O tom, že nám náklady vzrostly poslední den o dalších 36 500 Kč raději nebudu mluvit. Rada pro příště: „Nenechte si uletět letadlo!“ (Pokračování článku.)
© Robert Štípek, Kyoto, Fushimi Inari, Japonsko.
»» Pokračování článku…
Náklady na cestování v Japonsku dokáží až nepříjemně naskakovat. Je třeba si uvědomit, že ceny jsou zde většinou o 100% vyšší, než za stejné produkty (služby) v Česku. Citelné je to především u nákladů na dopravu, ale i běžného nákupu potravin.
V následujícím přehledu se pokusím úvést ukázkové ceny platné v březnu 2012 s doplňujícím komentářem. (Pokračování článku.)
© Robert Štípek, Čerstvé mořské plody v samoobsluze. Tokio, Japonsko. 3/2012.
»» Pokračování článku…
Umřít hlady v Japonsku nelze. Bistra a restaurace najdete na každém rohu. Malé, špinavé, ale zato plné chutí a vůní s cenami kolem 100Kč za jídlo. Stejně tak zavedené, populární, výběrové, s cenami začínající na 500Kč.
Nejčastější položkou na jídelníčku jsou nudlové „polévky“ Ramen kdy si jen vyberete zda chcete typ nudlí Udon (tenčí z pšeničné mouky) nebo Soba (tlusté z pohankové mouky). Na výběr jsou samozřejmě také jídla jejichž základní složkou je rýže. Oblíbené jsou především Curry bistra, kde se podává rýže s tmavou omáčkou na indický způsob. V neposlední řadě narazíte na široký výběr suši restauraci. Ostatně, co by to bylo za Japonsko bez suši? (Pokračování článku.)
© Robert Štípek, Nudle v japonském bistru.
»» Pokračování článku…