Každou chvíli sleduju hodiny zavěšené v prostorné chodbě. Čísla se mění pomalu jako by čas skoro vůbec neběžel a země se přestala točit. Za minutu budou čtyři hodiny ráno, 11.11.2012, poslední den našeho letošního putování po Filipínách. Tři týdny za námi a všude kolem mě teď jen velká prázdnota. Zážitky mizí kdesi ve vzpomínkách a v letištní hale milánského letiště je mrtvo jak v postapokalyptickém filmu.
Letiště Miláno – Malpensa. Další noc na letišti. 11.11.2012.
Nesnáším ty okamžiky, kdy trávíte rozlámané noci na letištích. Nemluvě o tom, když máte za sebou už duhou takovou noc v řadě. Poleháváte schoulení jak prašiví psi kdesi v koutě prostorné haly. Hodiny čekání před vámi, hodiny čekání za vámi. Je jedno jestli čekáte na navazující spoj, nebo se vám jen nepodařilo najít rozumné ubytování. V jednom koutě spí babička s dědou, kteří se choulí jeden ke druhému, na druhé straně středostavovský obchodník s kufříkem a dole pod sedačkami ležite vy opření o svůj cestovatelský batoh. Snažíte se spát, ale po chvíli se vždy budíte. Hledáte chvilku soukromí a pohodlí do té doby, než vás vyžene noční uklízeč se svým strojem. Rolety na obchodech zavřené, přepážky leteckých společností potemnělé a do dálky svítí jen opakující se nápisy „uzavřeno“.
Zvláštní svět. Neznámá odvrácená strana veškerého cestování. Když se vrátíte domů, vyprávíte o všech dobrodružstvích, co jste prožili. O nočních letištích se ale příběhy nevypráví. Nechť jsou tyhle poslední řádky z naší cesty věnovány všem nocím na letištích, zavšivených autobusových i vlakových nádražích, potemnělým čekárnám se zmateně pobíhajícími šváby a hodinám stráveným čekáním podél zaprášených cest. I tohle je cestování…
Není to tak dávno, když jsem během návratu ze Sri Lanky využil šesti letů během 36 hodin se zastávkami a přestupy ve čtyřech zemích. Byl to zvláštní pocit probudit se na Sri Lance, v poledne už nakupovat v ulicích Spojených Arabských Emirátů, v noci zdravit celníky v Turecku, o několik hodin později mrznout na jednom, a následně i druhém, německém letišti, k večeru jen tak tak doběhnout k odbavení na letišti v Itálii a usínat v pražské posteli. Upřímně, stačilo jednou. Psal se únor 2008 a mě tímto stylem začal rok, který strávím v oblacích více než kdy předtím. »» Pokračování článku…
Letošní prosinec je vyjímečně teplý, ale stejně jsem z tohoto ročního období otrávený a došlo mi, že je potřeba provětrat hlavu. Proto vznikl okamžitý plán podívat se někam do světa a to opravdu jen na skok. Při pohledu na ceny letenek nízkonákladových aerolinek bylo jasné, že nejlevněji vychází Itálie a to město Miláno. Odlet za 14 dní. Ceny letenek u SkyEurope vyšly i s poplatky na 1370Kč/osobu. A tak proč se neodreagovat v Itálii?
Společně s přítelkyní odlétáme v sobotu 16.12. 18:15 a vracíme se hned druhý den v neděli 17.12. ve 20:15. Samozřejmě, že tahle akce nebude tak levná, jak vypadá. Ubytování v hotýlku v Miláně vyjde na 800Kč/osobu, něco málo doprava z letiště a zpět. Neco pobyt ve městě… Ale co, žijeme jen jednou a když to srovnáte s víkendovou akci s přáteli, kde si zajdete třeba na bowling, přidáte pár panáků nebo koktejlů, v podroušeném stavu se nad ránem vrátíte domů taxíkem, ráno zjistíte, že vás uplynulá noc stála 900 korun, celou neděli vás bolí hlava a žaludek máte na vodě… No není lepší si připlatit a za dvojnásobek vyrazit do Itálie a užít si jinou zábavu? :)
Vánoce klepou na dveře a je prostě na čase z toho šílenství utéct. A hlavně, do Maroka letíme až začátkem ledna, takže je třeba ten čas nějak využít :)