Jak se pere pradlo v Pakistanu


Jsou místa na Zemi, kde se zastavil čas. Na ostrově Papua Nová Guinea žijí lidé stejně jako před tisíci lety, v Pákistánu se svět přestal točit někdy v 18. století. Ano, je tu přeci jen něco nového… auta, mobilní telefony, masové využití betonu… samotný způsob života místních se však prakticky nezměnil.

V Karáčí jsem se vydal na návštěvu místní prádelny pod otevřeným nebem. Plocha malého fotbalového hřiště ověšená stovkami kusu sušícího se prádla pohybující se s každým poryvem větru a do toho muži peroucí spousty hromad prádla patřící lidem z blízkého okolí. Vybetonované boxy s vodou nad kolena a v nich postavy v pravidelném rytmu mlátící namydlenými kusy mokrých oděvů do rovné plochy před sebou. Namáhavá práce od rána do večera, 5 PKR (cca 1,20Kč) za každý kus oděvu, bez rozdílu. »» Pokračování článku…

Vanoce v Pakistanu


Je 24.12.2008, Štědrý den. Po ulicích se prohání děti v kulichu a se šálou kolem krku. Přesto je všechno jinak, než by mělo být. Je 25 stupňů, slunce na obloze bez jediného mráčku, místo sněhu se všude vznáší nepříjemný prach a místo rozhlasových koled zní nad městem melodické volání z okolních minaretů o tom, že Alláh je věčný. Vítejte v Pákistánu, ve městě Bahawalpur.

Sedím na volném prostranství uvnitř místní mešity Al Saadiq, jediného místa široko daleko, kde je klid, lidé jsou zapomenuti v přilehlých uličkách mezi stovkami obchůdků a já můžu konečně nerušeně vzpomínat na domov, na to jak se teď v Česku schází rodiny aby si za pár hodin rozdali vánoční dárky. Lehce sentimentální nálada na mě dopadla už před pár dny, kdy jsem zašel do jednoho kostela v Karáčí, kde pod blikajícímí světýlky zářil malý betlém. Co naplat. Poprvé jsem na vánoce mimo Českou republiku.

Dnešním dnem už je to také prakticky týden, co jsem v Pákistánu. Putuju pomalu, na místech kam dojedu zůstávám déle než bych kdy dřív chtěl. Má to své kouzlo. Lidé na ulici už vás poznávají, prodavači na vás s pozdravem mávají a jdou vám každý den s úsměvem podat ruku na pozdrav.

Pákistán není země výrazně turisticky atraktivní. Výjimečných památek je tu poskrovnu, vetšinu území pokrývá poušť, Není divu, že většina lidí Pákistánem jen projíždí na cestě do Indie, nebo se vydávají po legendární Karákoram Highway na sever skrz horské průsmyky směrem do Číny. Ve srovnání s Indii je Pákistán chudší o Hinduismus oslavující desítky fantaskních bohů, barevné stavby odrážející luxus indických maháradžů. To co je na Pákistánu zajímavé jsou lidé a zážitky s nimi spojené. Není nad zkušenosti,které vám tento svět nabízí.

Pomalu, ale jistě, se i já budu přesouvat na sever přes Lahore k hranicím s Indií, kde bych se znovu rád vrátil na některá má oblíbená místa. Kdo ví jak dlouho mi to bude ještě trvat. Teď jdu ale setřít vrstvu prachu, který stihl za tu chvilku pokrýt celý monitor mého notebooku a vyrážím zpět do horkých uliček. Ikdyž, zas tak horké se místním pravděpodobně nezdají. Snad proto jsou teple oblečeni. V létě tu bývá obvykle 48 stupňů, takže současných 25 je vlastně docela zima…

Video: Barvy a zvuky Karáčí


Přesun více na sever proběhne přes noc. Je rozhodnuto, jízdenka na vlak je po hodině a půl ve frontě plné předbíhajícících pákistánských floutků vybojována. (Ženy určitě předbíhají taky, ale na to maji svou vlastní frontu.) Za sympatických 510 PKR (120Kč) pojedu ekonomickou třídou, bez lehátka, celou noc do Bahawalpuru, kam dorazím po cca 14 hodinách něco po poledni druhého dne. To bude zase legrace :) Na obrázku je fotografie jízdenky, kde mě prodejce pojmenoval jako Mr. Robert. Ono nás víc stejného jména stejně nepojede. Stále jsem totiž nepotkal jediného cizince. »» Pokračování článku…

Zpátky do školy: Karáčí, Pákistán


Karáčí, město 18 milionů obyvatel. Rušné, špinavé a přesto pestré a barevné. Nenajdete tu žádné památky, které vás oněmí úžasem a přesto se tu spokojeně potloukám už třetí den. Ano, přiznávám, první den se nedá moc počítat. Těch 20 hodin spánku jej poněkud vymazalo, ale druhý den, kdy jsem se v dešti toulal místními uličkami a schovával se před přívaly vody pod kopulí mešity Masjid e-Tooba (největší mešita na světě s jediným dómem), už stály rozhodně za to. »» Pokračování článku…

Tři dny do odletu a "komedie" s pákistánským úředníkem


Vyřízení víz do Indie byla jen formalita, kde jsou ty časy, kdy si s vámi odpovědný člověk na indické ambasádě detailně povídal a chtěl vidět kopii letenky, proč do Indie jedete a co tam budete dělat. Poslední roky už jen podáte žádost, zaplatíte nekřesťanských 1600Kč a za tři dny si jdete pro hotová víza platná na 6 měsíců. (Více o indických vízech na www.india.cz).

To pákistánské velvyslanectví bere vše smrtelně vážně. No co kdyby chtěl třeba nějaký český turista v Pákistánu zůstat nebo tam tropit nepřístojnosti? Ve čtvrtek mě z ambasády poslali domů s tím, že mi chybí kopie letenky a denní itinerář. V pátek jsem tedy zvonil na dveře znovu. V ruce kopii letenky i itinerář, který jsem si ten den ráno vymyslel podle pohledu na mapu Pákistánu. Psal jsem města, která mě zaujala a termíny příjezdu jsem si zcela vymyslel. No můžu za to, že ještě dnes, tři dny před odletem, nevím kam přesně se v Pákistánu chci podívat?

Pákistánský úředník držel v ruce všechny mé podklady a spokojeně pokyvoval hlavou zatímco já pomalu chystal požadovaných 31 dolarů v hotovosti. Vědomí, že je pátek a já potřebuju víza do úterního večera, mi přeci jen nedodalo klidu a tak jsem se opět úředníka zeptal:

“Prosím vás, opravdu stihnete připravit víza do úterý? Už ve středu přeci jen odlétám.”
“Ne” oznámil s klidným hlasem úředník. “Víza vystavujeme do 4 pracovních dnů.”
“Vždyť ještě včera jste mi sliboval, že to není problém” reaguju poněkud nervoznějším hlasem.
“Je mi líto, ale čtyři dny jsou minimální doba…”
“A existuje nějaké řešení? Opravdu odlétám už ve středu!”
“Ne to nejde, jedině že bych se domluvil s nadřízeným, že bychom vám víza vystavili expresně.” Pokračuje rezervovaně úředník. “Víza byste pak měl do dvou dnů.”
V duchu úředníka proklínám, že mi rovnou nenabídl možnost nechat si vystavit expresní víza. “Musím podat nějakou speciální žádost? Kolik expresní víza budou stát?”
“Žádnou speciální žádost nepotřebujete. Cena je 62 USD.” Odpovídá úředník a do rohu žádosti připisuje propiskou slovo “Urgent”.
Vytahuju z peněženky 62 amerických dolarů a děkuju náhodě, že jsem si ve směnárně už vyměnil větší hotovost. Mít u sebe původně požadovaných 31 dolarů, tak se zase můžu rozloučit a nevím nevím jestli bych měl v pondělí ještě nějakou šanci víza získat.
“Přijďte si v úterý dopoledne, víza už budete mít určitě připravena.”

Komedie končí, s odevzdaným úsměvem se loučím a doufám, že v úterý víza skutečně dostanu…

Cesta do Pákistánu a nejen tam


Čas neskutečně letí, je to už deset měsíců, co jsem se vrátil ze Srí Lanky a putování jižní Indií. Nemluvě o tom jak si stále pamatuji svou první cestu do Indie před necelými šesti lety. Blíží se vánoce a já se do obou těchto zemí opět vracím. Do Indie tak zavítám již počtvrté, na Srí Lanku v krátkém čase podruhé… Hlavním bodem mé letošní cesty však bude Pákistán.

Když se mě někdo ptá, kam že to letos opět letím, a já odpovím, že letím do Karáčí, projedu po zemi Pákistán na sever, kde po zemi překročím hranice s Indií, přes Bombaj dojedu do Chennai a po přeletu na Srí Lanku vyrazím na sever, kde je území pod vlivem Tamilských tygrů, řada lidí si klepe na čelo. Vliv médií je silný a marně vysvětluju, že je větší šance aby mě v Praze srazilo auto, než že se mi něco stane během cesty. V podstatě jedu do většího bezpečí. (Pokračování článku…)

Pákistán »» Pokračování článku…

Stále na cestách…


Od mého posledního zápisku uteklo několik měsíců, rozlétané léto přechází v podzim a já se stále držím plánu alespoň jednou, nebo dvakrát, za měsíc někam na pár dnu odletět. Jen čas na sepisování postřehů z jednotlivých cest se pro samé cestování nějak nenachází.

Je třeba se polepšit a tak s příchodem prvních barevných listů v korunách stromů, a novým balíkem letenek v kapse, nastává čas pro nové zápisky na mém cestovatelském deníku. Než přijde na řadu první z nich, dovolím si jen shrnout harmonogram mých letošních cest a výletů s náhledem na nadcházející měsíce. Tak tedy kam všude mě mé toulavé nohy letos donesly a donesou? (Pokračování článku…)

Londýn
© Robert Štípek, Londýn 2008
»» Pokračování článku…

Strana 3 z 3«123