Cestování není žádná dovolená…


Je 17.3.2012. Jaro pomalu klepe na opršelé okno kavárny. Venku se míhají postavy skryté pod deštníky a kličkují mezi kalužemi. Scéna, která by se mohla odehrávat kdekoli na světě…

Trochu mi to připomíná pocity, které mě ovládly nedávno v ulicích Moskvy. Tentokrát se s Aničkou „ztrácíme v překladu“ japonských ulic a uliček, do nocí blikajících tokijských neonů i zasněžených kopců kdesi v Nikko. Válčíme s neznalostí japonského obrázkového písma a absencí informací v angličtině…

Cestování mě vždy naplňovalo, ale čím dál častěji si uvědomuju jak dokáže vysilovat. Není to poprvé, kdy Anička při našich společných cestách povzdechne se slovy: „Pojedeme na dovolenou až se vrátíme domů?“.

Měl bych být nadšený ze všech téch chutí a vůní. Pobíhat od chrámu ke svatyni a zase zpět. Od jednoho bistra s nudlemi k druhému. Misto toho přemýšlím co mě na cestováni vlastné baví? Jsme zaseklí kdesi v Yokohamě. Po dvou hodinách hledáni správné autobusové zastávky a místa, kde se dají koupit jízdenky. Promočení. V situaci kdy vám nikdo nerozumí a neumí poradit. Kdy vítězoslavně dorazíte včas k autobusu abyste zjistili, že je plný, protože je třeba si přeci objednávat jízdenku telefonicky…

Je sobotní odpoledne, za okny kavárny se začíná stmívat. Z oblohy se stále snáší ta nekonečná průtrž. Už jen čtyři hodiny do odjezdu dalšího autobusu. Večer najít své místo k přenocování a zítra znovu vyrazit na cestu snášet nepohodlí noční autobusové linky do Kyoto.

Stárnu? Začínám být přesycený zážitky? Kdo ví? Vím jen, že potřebuju dovolenou…